T I M A I O S

SOKRATES - TIMAIOS - HERMOKRATES - KRITIAS.

P ř e d m l u v a Vnitřní pohyby lidské duše, v nichž záleží myšlení, děly se co nejvíce podle vzoru svého vznešeného příbuzenstva, dokonalých pohybů kosmických, a takto přemáháním nevědomosti šířiti vládu Dobra. Překládáno, až na několik málo odchylek, podle oxfordského vydání Burnetova. Při překladě i poznámkách, otištěných za překladem, poskytla nám mnohého poučení kniha, psaná s láskou k předmětu i vzácnou skromností, Th., Henri Martin, Études sur le Timée de Platon, v Paříži 1841. Skoro jen teprve při korrektuře jsme mohli užívati nejdůkladnějšího vydání Timaia s anglickým překladem a kommentářem, které vydal R, D, Archer-Hind, v Londýně 1888, V Krnově, v září 1917,

S o k r a t e s. Jeden, dva, tři - ale kde máme, milý Timaie, čtvrtého z vás, včerejších hostů, kteří jste dnes hostiteli?

T i m a i o s. Bezpochyby náhle ochuravěl, Sokrate, neboť dobrovolně by se nevzdal účasti v této naší schůzce,

S o k r a t e s. Pak jest ovšem na tobě a na těchto druhých zde, vyplniti úkol také za nepřítomného,

T i m a i o s. Ano, a vynasnažíme se, abychom ve všem dostačili; věru by nebylo spravedlivo, když jsme byli včera od tebe tak pěkně pohoštěni, abychom se zase my, pokud tu jsme, nesnažili, oplátkou tebe uctíti.

S o k r a t e s. Nuže, tedy pamatujete se, o čem a co jsem vám uložil mluviti?

T i m a i o s. Na něco se pamatujeme a ostatní nám ty sám připomeneš; anebo ještě lépe, nemáš-li nic proti tomu, znova to od začátku krátce projdi, aby se nám to lépe upevnilo.

S o k r a t e s. Budiž. Obsah mých včerejších řečí o zřízení obce byl asi ten, jaké má podle mého zdáni býti a z jakých mužů se skládati, aby bylo nejlepší.

T i m a i o s. A jistě jsi o něm promluvil, Sokrate, z duše nám všem.

S o k r a t e s. Nejprve jsme tedy v něm probrali stav zemědělců a všech jiných oborů práce, a to odděleně od třídy válečných obránců.

T i m a i o s. Ano.

S o k r a t e s. Každému jsme dali jen jedinou práci, uhodnou podle jeho přirozenosti; tak jsme řekli, že ti, kterým náleží na obranu všech válčiti, mají býti jedině strážci obce proti každému vnějšímu nebo i vnitřnímu škůdci, laskavě souditi ty, kdo jsou pod jejich vládou a jsou jejich přirození přátelé, ale přísní býti k nepříteli, s kterým se v bojích utkají.

T i m a i o s. Dozajista.

S o k r a t e s. Přirozenost duše strážců má totiž býti ? jak jsme, tuším, řekli ? zároveň jednak vznětlivá, jednak vynikajícím způsobem milovaná moudrostí, aby byli schopni, jak naleží, k jedněm býti laskaví, ke druhým přísní.

T i m a i o s. Ano.

S o k r a t e s. Co pak se týče výchovy, že mají býti vychováni v gymnastice, uměních musických i všech naukách, které jsou pro ně vhodné.

T i m a i o s. Ovšem.

S o k r a t e s. Pak bylo řečeno, že mužové takto vychovaní nesmějí ani zlato, ani stříbro, ani žádnou jinou cennou věc pokládati za svůj soukromý majetek, nýbrž z té odměny, kterou berou jako strážcové za ochranu těch, kterým poskytují bezpečnosti ? tak velké, jak sluší rozumným lidem ? mají hraditi společná vydání a vůbec žíti pospolitým životem, pečujíce ve všem všudy o mužnou ctnost a volni od ostatních prací.

T i m a i o s. Tak to bylo řečeno.

S o k r a t e s. Dále jsme se zmínili také o ženách, že by bylo radno, spojovati s muži ty, které mají přirozenou povahu jim podobnou, a dávati jim všem účast ve všech pracích, jak ve válce, tak v ostatním životě.

T i m a i o s. Bylo to tak pověděno.

S o k r a t e s. A jak tomu bylo s plozením děti? To snad si lze již pro neobvyklost myšlenky dobře pamatovati, že jsme navrhovali, aby co do manželských styků a dětí bylo všechno všem společné, tak, aby nikdo nikdy nepoznal svého osobního potomstva, nýbrž aby se všichni navzájem pokládali za příslušníky téhož rodu, a to ti, kteří by byli v hranicích příslušného věku, za sestry a bratry, o jeden věk starší a nad těmi hranicemi za rodiče a předky rodičů, pod těmi hranicemi za děti a potomky dětí.

T i m a i o s. Ano, to jest snadno si pamatovati, jak pravíš:

S o k r a t e s. A aby se rodili hned pokud možná nejlépe založeni, řekli jsme, jak se pamatujeme, že vládnoucí mužové a ženy mají tajně zasahovati do uzavírání sňatků jakýmisi losy, aby se snoubili špatní a dobří zvlášť, každý se ženou sobě podobnou; takovým způsobem by nemohlo z toho vznikati mezi nimi nepřátelství, neboť by se pokládala náhoda za příčinu snoubení.

T i m a i o s. Pamatujeme si.

S o k r a t e s. A dále, jak jsme pravili, že děti dobrých rodičů jest zvlášť vychovávati, děti špatných rodičů však tajně rozsazovati mezi ostatní občanstvo; když pak vyrostou, zkoumati je a hodné pokaždé zase uvésti nazpět, kdežto nehodné z ponechaných od straniti na místo povýšených.

T i m a i o s. Tak.

S o k r a t e s. Nuže, zdali pak jsme již všechno prošli tak jako včera - arci jen v hlavních věcech -, či ještě nám něco chybí z oněch výkladů, milý Timaie?

T i m a i o s. Docela ne; právě to byla ona řeč, Sokrate.

S o k r a t e s. Poslyšte nyní dále, co mě právě napadá o ústavním zřízení, které jsme vylíčili. Ten dojem jest asi podoben tomu, jako kdyby někdo někde spatřil krásná zvířata ať ? už namalovaná, nebo opravdu živá, ale nehýbající se ? a zatoužil spatřiti je, jak se pohybují a v zápase uplatňují přirozené schopnosti svých těl; totéž napadlo i mne 0 obci, kterou jsme vylíčili. Rád bych totiž slyšel někoho vypravovati o pracích, které koná obec v zápase s jinými obcemi, jak důstojně vstupuje do války a také za války uplatňuje výchovu a vzdělání, a to jednak skutečnými činy, jednak v slovních projevech k jednotlivým obcím. V tom právě, Kritio a Hermokrate, nevěřím sám sobě, že bych kdy byl schopen pronésti dostatečnou chvalořeč o takových mužích a takové obci. A co se mne týče, není to nic divného; ale téhož mínění jsem nabyl jak o starých, tak o nynějších básnících, ne že bych si nevážil básnického stavu, ale každému jest zřejmo, že třída napodobitelů bude nejsnáze a nejlépe napodobovati to, v čem od mládí žije, kdežto věc, přesahující obvod života a výchovy, dobře napodobiti skutky jest těžké, vystihnouti slovy ještě těžší. Co pak se týče sofistů, pokládám je za velmi zkušené v mnohých druzích řeči a v jiných krásných věcech, ale poněvadž těkají od města k městu a nikde nemají zřízených vlastních domovů, bojím se, že snad nemají pochopení pro filosofy a spolu politiky, pro všechno to, co tito konají a co mluví při své činnosti ve válce a v bojích, stýkajíce se s různými lidmi skutkem a slovem. Zbývají tedy lidé vašeho způsobu, spojující přirozeností i výchovou výhody obou těchto stavů. Věru, tuhle Timaios, občan nejústavnější obce, italské Lokridy, který jménem i rodem nestojí za nikým ze svých krajanů, na jedné straně zastával nejvyšší úřady a hodnosti ve své vlasti, ve vědeckém vzdělání pak došel podle mého mínění k samému vrcholu; o Kritiovi pak jistě všichni, jak tu jsme, víme, že mu není cizí žádná z otázek našeho hovoru. A že Hermokratovo přirozené nadání i vzdělání vyhovuje všem těmto otázkám, to jest spolehlivě potvrzeno mnohými svědky. Proto také včera, když jsem uvažoval o vaší žádosti, abych pojednal o otázkách ústavního zřízení, rád jsem vám byl po vůli, věda, že výklad o dalších věcech nikdo by vhodněji nepodal než vy, kdybyste chtěli ? neboť uvedouce ve svém líčeni obec do poctivé války, jedině vy z nynějších mužů byste se s ní dovedli spravedlivě vyrovnati ? a tak když jsem promluvil o tom, co mi bylo uloženo, dal jsem zase vám úkol, který i nyní opakuji. Po společné úradě mezi sebou slíbili jste mi, že dnes zase vy mne pohostíte rozpravou; nuže tu stojím, vystrojen k té hostině a s největší chutí jí užíti.

H e r m o k r a t e s. Vskutku, nám se nebude nedostávati dobré vůle, jak řekl tuhle Timaios, Sokrate, a nemáme žádného důvodu, proč bychom ti nevyhověli, proto také včera, hned jak jsme odtud přišli ke Kritiovi do bytu, kde jsme hosty, a ještě dříve po cestě jsme uvažovali o těchto otázkách. Tu nám Kritias přednesl pověst podle starého podání. Vypravuj ji, Kritio, ještě jednou také Sokratovi, aby s námi posoudil. zdali se nehodí nebo hodí pro náš úkol.

K r i t i a s. Budiž, jestliže s tím souhlasí i třetí účastník Timaios.

T i m a i o s. Souhlasím.

K r i t i a s. Tak poslouchej, Sokrate; jest to vypravování velmi podivné, ale přece docela pravdivé, jak kdysi řekl největší ze sedmi mudrců Solón. Ten byl příbuzný a dobrý přítel našeho praděda Dropida, jak i sám praví na mnoha místech ve svých básních; Kritiovi pak, našemu dědu, vypravoval ? jak zase tento nám vypravoval ze svých vzpomínek ?, že tato naše obec vykonala ve starověku velké a podivuhodné činy, které však byly časem i vyhynutím lidí zahlazeny; jeden pak že byl ze všech největší a ten nyní připomeneme, abychom, jak slušno, i tobě vzdali povinný dík a zároveň po právu a pravdě jako by hymnem oslavili bohyni v jejím svátku.

S o k r a t e s. Dobře máš. Než, který to byl čin, o kterém se sice nemluví, který však byl vskutku ve starověku od naši obce vykonán a o kterém Kritias vypravoval podle Solónova podání?

K r i t i a s. Povím vám tu starou pověst, jak jsem ji slyšel od muže ne mladého. Bylo totiž tehdy dědu Kritiovi podle jeho řeči skoro již k devadesáti letům, mně pak nejvýše tak deset; slavil se právě třetí den Apaturií, Kureotis. I tenkráte dostalo se dětem toho, co se podle obyčeje pokaždé dělá na tento svátek: otcové nám totiž vystrojili závody v přednášení výpravných básní. Mnoho tu bylo slyšeti rozličných básní od mnoha rozličných básníků, ale mnozí z chlapců jsme přednášeli básně Solónovy, protože byly v oné době ještě nové. A tu řekl kdosi z fratorů, ? ať již si to tehdy opravdu tak myslil anebo že chtěl Kritiovi jaksi zalichotiti ? že se mu zdá Solón ve všem nejmoudřejší a v básnictví nejušlechtilejší ze všech básníků. Z toho měl stařec? pamatuji to jako dnes ? velikou radost a řekl s úsměvem: "Kdyby nebyl měl, Amynandre, básnění za vedlejší zaměstnání, nýbrž byl se mu zcela věnoval jako jiní, a kdyby byl dokončil věc, kterou si sem přinesl z Egypta, a nebyl býval nucen pro občanské rozbroje a jiné pohromy, které tu při svém návratu nalezl, jí nechati, myslím, že ani Hesiodos, ani Homeros, ani žádný jiný básník nebyl by ho slávou převýšil." "Která to byla věc, Kritio?" řekl Amynandros. "Jistě by to byl největší a právem ze všech nejslavnější čin, jehož se týkala," odpověděl, "naše obec jej vykonala, ale pro délku času a zánik jeho tvůrců nedošla pověst o něm až k nám." "Vypravuj od začátku," děl onen, "co a jak líčil Solón a od koho to slyšel jako pravdivou událost." "Jest v zemi egyptské," vypravoval, "tam, kde tok Nilu se rozštěpuje, tvoře deltu, kraj zvaný Saiský a v tomto kraji největší město Sais, odkud byl také král Amasis; ochránce toho města je božstvo, po egyptsku Neith, po řecku, jak tamější obyvatelé vykládají, Athena; říkají o sobě, že mají Atheny velmi rádi a že jsou jaksi příbuzní s námi. Když tam přišel Solón, byl prý u nich velmi ctěn; vyptávaje pak se kdysi na minulost města těch z kněží, kteří byli v tomto oboru nejzkušenější, nalezl prý, že ani on sám, ani žádný jiný Řek neví takřka nic o takových věcech. A jednou, chtěje je přivésti do řeči o minulosti, jal se vyprávět o nejstarší minulosti naší vlasti, báji o Foroneovi, podle pověsti prvním člověku, o Niobě a dále po potopě o Deukalionovi a Pyrze, jak se zachránili, vypočítával jejich potomstvo po jednotlivých rodech a pokoušel se stanoviti podle nich letopočet všeho, o čem mluvil. Tu prý řekl jeden z kněží, už velmi starý: "Ó, Solóne, Solóne, vy Řekové jste stále děti a není starého Řeka!" Uslyšev to, prý se tázal: "Jak to myslíš?" "Mladí jste všichni svými dušemi," odpověděl, "neboť nemáte v nich žádné staré myšlenky, získané dávným podáním, ani žádné vědomosti, časem zešedivělé. Příčina toho jest tato: Mnoho rozmanitých pohrom přišlo na lidi a ještě přijde, největší ohněm a vodou, druhé pak menší tisícerými způsoby jinými. Neboť to, co se i u nás vypravuje, jak kdysi Faethon, syn Heliův, zapřáhl vůz otcův, ale nedoveda jeti po cestě otcově, spálil kus země a sám zasažen bleskem zahynul, to se vypravuje sice jako báje, ale pravý smysl jest to, že tělesa, pohybující se po nebi kolem Země, odchylují se od své dráhy a že v dlouhých obdobích všechno na zemi velkým ohněm hyne. Tehdy pak všichni, kdo bydlí na horách a na vyvýšených místech a suchých, spíše hynou nežli ti, kdož obývají u řek a moře: nás chrání i tehdy od této pohromy Nil, náš ochránce i v jiných věcech, tím že uvolňuje své vody. Kdykoli však zase vodami očišťují bozi zemi a zaplavují ji potopou, zachraňují se pastevci na horách a salašníci, kdežto obyvatelé měst u nás bývají unášeni řekami do moře; ale v naši zemi ani tehdy a vůbec nikdy nespouští se voda na role shora, nýbrž naopak jest tomu zde tak, že všechna vychází zespodu. Proto a z těchto příčin se tvrdí, že zde se uchovává nejstarší paměť; a to jest pravda, že ve všech krajích, kde nebrání přílišná zima nebo vedro, lidnatost sice jest jednou větší, po druhé menši, ale lidé tam žijí stále. Všechno pak, co se stalo bud u vás, nebo zde, nebo i v jiné zemi, které známe z doslechu, jestliže to jest něco krásného nebo velkého nebo po jiné stránce pamětihodného, všechno jest od starodávna vypsáno zde v chrámech a uchováno; ale u vás u ostatních národů, sotva jest veřejný život opatřen písmem a všemi jinými obecně prospěšnými věcmi, pokaždé znovu na vás přichází v pravidelných obdobích jako mor prudký nebeský příval a zanechá z vás jen lidi neznalé písma a umění, takže se zase ze začátku jaksi omlazujete a nic nevíte ani o naší, ani o své vlastní minulosti. Tak také ty vaše genealogické zprávy, Solóne, které jsi právě přednesl, jistě jen málo se liší od dětských pohádek: vždyť za prvé se pamatujete jen na jednu potopu světa, ačkoliv jich bylo již dříve mnoho, dále pak nevíte, že ve vaší zemi žil nejkrásnější a nejušlechtilejší rod na světě, z něhož pocházíš nyní ty i všechna vaše obec, když se bylo z něho kdysi uchovalo skrovné símě; to všechno vám jest neznámo, protože z těch, kteří zůstali, dlouho vymíralo pokolení za pokolením bez napsaného slova. Byla věru, Solóne, kdysi před největší vodní zkázou nynější athénská obec nad jiné nejzdatnější do války i ve všem nejlépe spořádaná; ta podle vypravování vykonala nejkrásnější činy a měla nejkrásnější ze všech ústavních zřízení, o kterých jsme se na světě doslechli." Uslyšev to, Solón prý se podivil a velmi snažně prosil kněží, aby mu všechno zevrubně vypověděli o dávných jeho spoluobčanech. Kněz pravil. "Velmi rád, Solóne, ta povím, již kvůli tobě a kvůli vaší obci, ale především z vděčnosti k bohyni, která dostala údělem vaši zemi a naši a která je vypěstovala a vzdělala, vaši o tisíc let dříve, ze semene přijatého od Země a Ohně, tuto pak později. Trvání zdejšího zřízení jest udáno v posvátných písmech počtem osmi tisíc let. Ukáži ti tedy krátce zákony tvých spoluobčanů z doby před devíti tisíci lety i nejkrásnější čin, jaký byl od nich vykonán; zevrubně o všem po pořádku pojednáme až někdy jindy ve volném čase, vezmouce do rukou i sama písma. Co se týče zákonů, srovnávej je s tehdejšími, neboť mnohé příklady tehdejších vašich zřízení nalezneš nyní zde, především stav kněžský přesně oddělen od ostatních, za druhé pak stav odborných pracovníků, že každý obor pracuje sám o sobě a s jinými se nesměšuje, a podobně i stav pastevců, lovců a zemědělců. Tak také sis asi všiml, že stav vojenský je u nás oddělen od všech ostatních stavů a podle zákona má úkol nestarati se o nic jiného než o to, co souvisí s válkou. Dále pak pozoruj způsob jejich výzbroje štíty a kopími; tak jsme si vyzbrojili my první z asijských národů, když nás tomu bohyně naučila, právě jako v oněch zemích naučila tomu nejprve vás. Co se pak týče vzdělání rozumového, vidíš snad, jak velikou péči vynaložil zákon u nás hned na počátku; předně z přírodních věd vynalezl všechno až po umění věštecké a lékařské ve prospěch zdraví, a tak vytěžil z těchto věci božské poučení pro věci lidské, mimo to si osvojil všechny ostatní nauky, které s tím souvisejí. S tímto veškerým uspořádáním a zřízením založila tehdy bohyně nejprve vaši obec, vybravši pro vás onu krajinu, poněvadž viděla podle jejího mírného podnebí, že bude roditi muže velmi rozumně; poněvadž totiž jest to bohyně milovná jak boje, tak moudrosti, vybrala si to místo, které by rodilo muže jí nejpodobnější, a na tom založila první obec. Tam jste pak žili pod takovými zákony a ještě i jinými řády, vynikajíce všemi dobrými vlastnostmi nade všechny lidi, jak přirozeno u dětí a žáků bohů. A tu mezi mnoha velikými činy vaší obce, jež jsou u nás vypsány, jest předmětem obdivu a nade všechny vyniká jeden svou velikostí a statečností: vypravují totiž písma, jak vaše obec zastavila kdysi velikou moc zpupně se valící od Atlantického moře na veškerou Evropu i Asii. Tenkráte totiž bylo lze se dostati přes ono moře, neboť mělo před svým ústím, které vy jmenujete ve své řeči Heraklovými sloupy, ostrov; ten ostrov byl větši než Libye a Asie dohromady a tehdejší cestovatelé mohli se z něho dostati na ostatní ostrovy a z těch ostrovů zase na celou protější pevninu, prostírající se kolem onoho pravého moře. Neboť toto naše moře, které leží uvnitř řečeného ústí, jeví se jako záliv se zcela úzkým vchodem; ale tamto jest vskutku moře a zem, která je úplně obklopuje, vším právem by bylo lze zváti pevninou v pravém slova smyslu. A na tomto atlantském ostrově povstala veliká a neobyčejná královská moc, panující nad celým tím ostrovem a nad mnoha jinými ostrovy a částmi pevniny; mimo to pak ještě na této straně k nám vládli nad Libyí až po Egypt a nad Evropou až po Tyrrhenii. Nuže, celá tato moc sebrala se kdysi v jedno a pokusila se jedním nárazem podrobiti si vaši i naši vlast i veškerou zemi na této straně úžiny. A tehdy se mohutnost vaší obce, Solóne, před celým světem zaskvěla statečností a silou: postavila se totiž na ochranu všech a jsouc zprvu v čele Helénů, ale pak po odpadnutí jiných donucena bojovat samojediná, podstoupivši krajní nebezpečenství, svou odvahou i válečným uměním přemohla útočníky a dobyla vítězství; tím zabránila, aby nebyli porobeni, kdo ještě nebyli v porobě, nás pak, ostatní obyvatele zemi uvnitř Heraklových hranic, všechny nezištně osvobodila. Ale v pozdějším čase nastala jednou neobyčejně silná zemětřesení a povodně; přišel jeden osudný den a noc a tu propadlo se u vás všechno mužstvo schopné zbraně do země a právě tak ostrov Atlantis se propadl do moře a zmizel. Proto až dosud jest moře na oné straně nepřístupno plavbě i zkoumání, neboť překáží v cestě vysoko k povrchu nakupené bahno, které zůstavil klesající ostrov." To jest, Sokrate, stručný obsah vyprávění starého Kritia, jak to byl slyšel od Solóna; a když jsi včera mluvil o ústavním zřízení a o všech těch mužích, s podivem jsem se rozpomínal na toto vypravování a pozoroval, jak zvláštní náhodou, ne úmyslně, jsi se v mnohém shodoval s podáním Solónovým. Ale přece jsem to nechtěl hned říci, neboť jsem si to po tak dlouhé době dostatečně nepamatoval. Tu jsem si myslil, že si musím nejprve všechno pro sebe dobře zopakovati a pak že budu mluviti. Proto jsem včera tak rychle přijal tvůj úkol, mysle, že o to, co jest hlavní věc ve všech takových případech, totiž o látku, vyhovující našim přáním, budeme míti náležitě postaráno. A tak včera, hned jak jsem odtud odcházel ? jak řekl Hermokrates ? vypravoval jsem to, pokud jsem si mohl vzpomenouti, tuhle přátelům a po rozchodu jsem si za noc přemýšlením skoro všechno obnovil v paměti. Vskutku, podivuhodně si pamatujeme, čemu jsme se v mládí naučili. Vždyť já nevím, zdali bych se dovedl na všechno upamatovati, co jsem včera slyšel, ale naopak tomu jest s tím, co jsem slyšel před dlouhým časem: tuze bych se divil, kdyby mi z toho něco bylo zmizelo. Poslouchal jsem věru ty věci tenkráte s velkou chutí a dětským zájmem a stařec mi tím horlivěji vykládal, čím častěji jsem se ho dotazoval, takže to trvale ve mně zůstalo jako vypáleno nesmazatelným písmem; mimo to jsem totéž ráno i tuhle přátelům, aby byli stejně jako já připraveni na rozpravu. Nuže, nyní ? abychom se vrátili k hlavní věci ? jsem ochoten, Sokrate, mluviti, a to nejenom o hlavních věcech, nýbrž podrobně, tak jak jsem slyšel; občany i obec, kterou jsi nám včera ty líčil jako v mýtu, přeneseme nyní do skutečnosti a postavíme sem, jako by to byla ta naše, a tvoji smyšlení občané, řekněme, že jsou oni skuteční naši předkové, o kterých mluvil onen kněz. Shoda bude úplná a nechybíme, řekneme-li, že to jsou ti, kteří žili za onoho času. Střídajíce se v řeči všichni společně se pokusíme, seč jsme, náležitě vyplniti úkol tebou daný. Nuže, tedy měli bychom uvážiti, Sokrate, zdali jest nám tato látka po chuti, či máme ještě hledati nějaké jiné místo ní.

S o k r a t e s. A kterou bychom si, Kritio, raději zvolili místo této? Jednak sluší nejlépe pro svůj význam dnešnímu svátku bohyně a pak jest jistě velmi důležito, že to není smyšlená báje, nýbrž pravdivé vypravování. Jak a kde najdeme něco jiného, když bychom zanechali tohoto? Jistě ne; nuže jen s pomocí boží vykládejte a já v odměnu za včerejší řeč budu tiše poslouchati.

K r i t i a s. Tak se podívej Sokrate, na pořad hostiny, jak jsme ti ji uspořádali. Rozhodli jsme se, že Timaios, který je z nás nejlepší astronom a nejvíce pracoval v nauce o přírodě, bude mluviti první, počínaje od vzniku světa až po zrození člověka; po něm budu pokračovati já a přejmu od něho lidi, jak podle jeho výkladu vznikli, od tebe pak, jak někteří vynikajícím způsobem byli vychováni, i postavím je podle ustanovení Solónova a podle zákona před nás jako před soudce, abychom je učinili občany této obce jakožto bývalé Athéňany, kteří zmizeli, ale které objevila slova posvátných písem; ostatek pak budu již o nich mluviti jako o skutečných občanech a Athéňanech.

S o k r a t e s. Řádného a skvělého pohoštění se mi dostane, jak se podobá, vašimi rozpravami. Nyní jest na tobě, Timaie, abys mluvil, začínaje příslušným vyzýváním bohů.

T i m a i o s.........................