Obecné mýty o Atlantidě

Opravník obecně oblíbených omylů o Atlantidě a všeho co s ní souvisí.

ARISTOTELES (384 -322 př. Kr.) největší filozof a vědec starověku, nejvýznamnější žák Platóna a učitel Alexandra makedonského, nikdy nezpochybňoval existenci Atlantidy slovy " ten, kdo si Atlantidu vymyslel, nechal ji opět klesnout pod mořskou hladinu", jak je v mnoha publikacích uváděno. Ve skutečnosti Aristoteles podobnými slovy vyjadřoval své pochybnosti o pravdivosti Homérovy legendy o dobytí Tróje, kde tvrdil: "Ten, kdo ji vyvolal v život, ji také může nechat zmizet."

ATLANTICKÝ OCEÁN (Atlantické moře), ve kterém se měla podle Platóna nacházet Atlantida, měl jen velmi málo společného s dnešním Atlantským oceánem nacházejícím se na západní polokouli mezi Evropou a Afrikou na východě a Amerikou na západě, z jihu ohraničeném Antarktidou a ze severu Grónskem a Islandem. Podle představ starých Řeků byl Atlantický oceán totožný s mytickým Okeánem, obklopujícím oválný kotouč země ze všech stran (viz. kapitola Lokalizace Atlantidy). Ve vztahu k lokalizaci Atlantidy znamenalo umístění ostrova v Atlantském oceánu pouze to, že se ostrov Atlantis nacházel někde ve světovém oceáně tvořeném nyní Tichým, Atlantským, Indickým a Severním ledovým oceánem.

ATLANTIDA s jejími obyvateli nebyla Platónem v dialogu Timaios a Kritias popisována jako ideální stát nebo snad pozemský ráj. Spíše naopak. Atlanťané byli podle Platónova popisu agresoři a okupanti, kteří napadli Athény a to až poté " když božská částka v nich mizela, směšujíc se opět a opět s mnohým živlem smrtelným, a povaha lidská v nich nabývala převahy, tehdy již nemajíce síly snášeti vezdejší statky kazili se a ohyzdnými se jevili tomu, kdo dovedl viděti, protože ztratili nejkrásnější z nejvzácnějších statků; ale lidem neschopným viděti život v pravdě blažený zdáli se právě tehdy nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí".K166) Na straně práva a spravedlnosti stála Athénská obec: "postavila se totiž na ochranu všech a jsouc zprvu v čele Helénů, ale pak po odpadnutí jiných donucena bojovat samojediná, podstoupivši krajní nebezpečenství, svou odvahou i válečným uměním přemohla útočníky a dobyla vítězství; tím zabránila, aby nebyli porobeni, kdo ještě nebyli v porobě, nás pak, ostatní obyvatele zemi uvnitř Heraklových hranic, všechny nezištně osvobodila." T27) Ideálním státem s Platónovou ideální nebo snad spíše idealistickou ústavou byly v boji s Atlantidou vítězné Athény.

ATLANTIDA se nepotopila do moře před 11 500 roky, jak se všeobecně uvádí. Platón ve svých dialozích nikdy neurčil datum, kdy vznikla a zanikla civilizace v Atlantidě. Popsal pouze kdy vznikl Egypt a kdy existovaly zákony starověkých idealistických Athén. Jediný časový údaj zabývající se potopením Atlantidy je uveden v dialogu Timaios."Ale v pozdějším čase nastala jednou neobyčejně silná zemětřesení a povodně; přišel jeden osudný den a noc a tu propadlo se u vás všechno mužstvo schopné zbraně do země a právě tak ostrov Atlantis se propadl do moře a zmizel."T28) Pozdějším časem se zde rozumí blíže neurčený časový úsek po prohrané válce Atlantidy s Athénami.

ATLAS syn titána Iapeta a Okeanovny Klymeny byl v řecké mytologii jedním z titánů neúspěšně bojujících proti olympským bohům. Podle jedné verze mýtu mu Zeus uložil za trest po prohrané válce nést na hlavě a plecích nebeskou klenbu. Podle jiné mladší verze ho v Mauretánii proměnil ve velkou horu nesoucí nebeskou klenbu Perseus, tím že mu ukázal useknutou hlavu Medusy. Podle původní homérské tradice ale Atlas sám nepodpíral nebeskou klenbu. Mořský obr Atlas stál v Atlantském moři a svým tělem pouze nesl obrovské sloupy, které zase podpíraly kovovou nebeskou klenbu. Až později vznikla představa Atlase nesoucího na svém těle přímo nebeskou klenbu a následná personifikace vráso - zlomového pohoří v severozápadní Africe dlouhého 2000 km, pod kterým si Řekové představovali zkamenělého titána a proto ho pojmenovali Atlas. V předhomérské i homérské tradici a ve starších pramenech orfiků je ale Atlas vykreslen poněkud jinak. Atlas je podle některých bájí vylíčen jako bohatý král, hvězdář a filosof vládnoucí buď v peloponéské Arkádii nebo v africké Mauretánii. Odedávna měl v držení sloupy, které oddělovaly zemi od oblohy, podle dávných, nedochovaných vyprávění to byl bůh nebezpečně chytrý, který se sám vyznal v mořských hlubinách. 183) Jako Arkadský král se stal i otcem arkadské Maie. Území historické Mauretánie i Arkádie mají jedno společné. Obklopují je vysoké a neschůdné hory a obě krajiny mají přístup k moři. Řekové považovali Arkadské obyvatelstvo za potomky původních Pelasgů. Starověká Arkádie byla Helény považována za "sídlo prosté nevinnosti a rajského blaha".184) Pokud v r. 590 př. Kr. významově přeložil Solón jméno prvorozeného Poseidonova syna z egyptštiny do řečtiny a nazval ho velmi trefně Atlas, podařilo se mu tak najednou vyjádřit, že Atlas, chytrý prvorozený syn Poseidona, hvězdář a filosof, vládl jako král krajině obklopené vysokými horami, kde hory - sloupy podpíraly kovovou nebeskou klenbu. Atlasovo království - Atlantida se nacházelo kdesi ve vnějším Okeánu, tedy v Atlantskémmoři a bylo sídlem prosté nevinnosti a rajského blaha, dokud se jeho obyvatelé nezkazili a nepřevládla v nich lidská povaha. Zde je možné spatřovat i paralelu mezi filosoficko náboženským učením Orfistů, odvozeným údajně od mytického pěvce Orfea a popisem Atlanťanů podle Platóna. Titánové včetně Atlanta byli podle orfiků považováni za hříšné předky lidí. Podle Platónaova Kritiasu, až když z Atlanťanů vymizelo božství vlivem směšování se smrtelným živlem a lidská povaha v nich nabyla převahy, kazili se, stali se ohyzdnými a Zeus se rozhodl na ně uvalit trest. Mystické učení orfistů ovlivnilo spolu s pythagoreismem Platóna rozhodně více, než homérovsky podané mýty o stvoření světa.

BANÁNOVNÍK, přestože vypadá jako strom, je ve skutečnosti mnohaletou tropickou ovocnou bylinou z čeledi banánovníkových. Banánovníky pocházejí z jihovýchodní Asie a odtud se rozšířily do celého světa. Pěstují se převážně v tropických, ale i subtropických oblastech. Současné vyšlechtěné banánovníky nemohou existovat bez člověka, který je "pěstuje". Banánovník se rozmnožuje vegetativně odnožemi, vyrůstajícími v okolí nepravého kmene z podzemního oddenku. Pouze výjimečně se u některých forem mohou vyskytovat i tmavě hnědá sklerenchymatická semena, která jen obtížně klíčí.69) Bez pomoci člověka by banánovník zahynul.

ČTVRTÝ NEJMENOVANY ÚČASTNÍK dialogu Timaios a Kritias nemohl být Platón. Názor podle kterého Platón sám byl nejmenovaným hostem Sokratovy diskuse, ale není uveden svým jménem, protože nezaručuje historickou správnost vyprávění, je zřejmě zcela scestný. Možnost i hypoteticky se sejít s ostatními účastníky dialogu v Athénském přístavu Peiraieus v bytě Sokrata, jak Platón popisuje, byla minimální. Přestože se v případě Timaiosu a Kritia jedná pouze o fiktivní dialogy, neodvážil by se Platón v tehdejší době nechat diskutovat osobnosti, o kterých každý z Athéňanů věděl, že se v žádném případě nemohly setkat. Takový dialog by ztratil na věrohodnosti. Účastníky diskuse byli Sokrates, Timaios, Kritias, Hermokrates a nejmenovaný host. Sokrates zemřel v roce 399 př. Kr. v Athénách. Timaios žil po dobu Peleoponské války v Lokri na jihu Itálie. Kritias zemřel v roce 403 př. Kr. v Athénách. Hermokrates zemřel v roce 408 v Syrakusách. Platón se narodil v roce 427 př. Kr. a zemřel 347 př. Kr.. Sokrata potkal poprvé v roce 407 př. Kr. a učil se u něj filosofii do roku 399 př. Kr.. S Timaiem se Platón seznámil až při své první cestě na Sicílii v roce 388 př. Kr.. Platón se narodil do válečného běsnění Peleoponské války. Peleoponská válka začala v roce 431 př. Kr. a byla ukončena dobytím Athén Spartou v roce 404 př. Kr.. V Peleopónské válce proti sobě stály Athény se spojenci, kde žil Platón a do roku 411 př.Kr. zde žil i Kritias, než byl vyhoštěn. Proti Athénám bojovala především koalice Sparty s Boiotií spolu se sicilskými městy v čele se Syrakusami. V Syrakusách žil Hermokrates, významný syrakuský vojevůdce. Od roku 424 př. Kr., kdy se mu dočasně podařilo sjednotit sicilská města proti Athénám, úspěšně bránil Syrakusy před útoky Athéňanů. Pokud by se snad objevil v Athénách, rozhodně by neměl čas na filosofické rozpravy s Platónem a Sokratem. Co vyplývá z této změti čísel. Diskuse Sokrata a jeho hostů se uskutečnila v athénském přístavu Peiraieu, v domě Polemarchově, o svátku Bendidií 19. dne měsíce thergelionu. Roku 408 př. Kr., kdy umřel Hermokrates v Syrakusách bylo Platónovi 19 let, žil v Athénách a ještě se nesetkal se Sokratem ani s Timaiem. Možná ještě tehdy ani nevěděl, že opustí politickou dráhu, ke které byl předurčen a stane se filosofem. Protože však byl z Athén vyhoštěn Kritias někdy v roce 411 př. Kr., mohlo dojít k setkání všech účastníků s Platónem pouze před tímto rokem. Tehdy ale bylo Platónovi 16 let a neznal ani Sokrata. S největší pravděpodobností měl být proto čtvrtým hostem u Sokrata někdo jiný než sám Platón.

GADEIROS je jméno druhého narozeného blížence zmiňovaného Platónem v Kritiasu, "jež dostal úděl na kraji ostrova k Heraklovým sloupům až tam, kde se prostírá kraj nyní zvaný Gadeirský," K154) Poseidon mu "dal jméno po řecku Eumelos, v domácím jazyce pak Gadeiros, jméno, které by bylo dalo vznik nynějšímu názvu té krajiny".K154) Automaticky se předpokládá, že se Gadeirským krajem zmiňovaným Platónem rozumí okolí dnešního španělského města Cadiz. Název Cádiz ukazuje zcela zřejmě k foinickému jménu Gades a to zase ke starší formě Gadir, což v jazyce Foiničanů znamená pevnost.185) To nutně neznamená, že měl egyptský kněz namysli právě oblast v dnešním Španělsku. Gadeiros nemusel mít odvozeno své jméno od slova Gadir ( foinicky pevnost), ale jeho jméno mohlo být také odvozeno od slova "gad" (hebrejsky štěstí). Podle Starého zákona byl zakladatelem jednoho z 12 izraelských kmenů sedmý syn patriarchy Jákoba a jeho otrokyně Zilpy nazývaný Gad (tj. Štěstí). Gadův kmen obýval území na východním pobřeží Jordánu, v pohoří Gileadském, sev. od kmenu Rúbenova v sousedství Ammonitů. 186) Území obývané izraelským kmenem se souhrnně nazývalo Gad nebo Gades. Gad bylo ale také příjmením modly Béla, kterého ctili modlářští izraelité.187) Bél znamená akkadsky "pán". Od konce 2. a počátku 1. tis. je jménem Bél(u) označován převážně bůh Marduk 188) hlavní bůh babylonského panteonu bohů. Marduk byl synem sumerského boha Enkiho přirovnávaného k řeckému Poseidonovi a byl i oficiálním bohem celé Babylónie. V nejširším slova smyslu tak mohli Egypťané Solónovi popisovat historické území Sumeru a Akkadu, později Babylónské říše, kde byl za trvání Babylonské říše hlavním oficiálním bohem Marduk, syn boha Enkiho, nazývaný také Bél, respektive Gad. Už Solón nebo později Platón mohli mylně interpretovat semitský slovní kořen "gad" znamenající "štěstí". Ve spojitosti s tehdy platnou řeckou představou o umístění Heraklových sloupů v okolí španělského Cádizu, tak mohlo dojít k záměně a milnému označení území, spravovaného jedním z atlantských králů Gadeirem, které se mělo původně nacházet na Blízkém vchodě, za Gadeirský kraj nacházející se na území dnešního Španělska v okolí Cádizu.

HERAKLOVY SLOUPY vztyčil Herakles při plnění desátého úkolu pro mykénského krále Eurysthea někde na španělského pobřeží v okolí dnešního města Cadiz nazývaného dříve jeho zakladateli foéničany Gaddir. Na sloupech Herakles oznamoval, že z Gadeiry na západ nelze přeplout.51) Původně Heraklovy sloupy označovaly především místo, odkud již nelze plout dále na západ po mytickém Okeánu. Heraklovy sloupy oddělovaly nejzápadněji položené území známého světa od neprobádaného Okeánu. Teprve později, až po kolonizování oblastí za Gibraltarským průlivem Foeničany a založením dnešního španělského města Cadiz, se původní význam Heraklových sloupů zcela vytratil a Heraklovými sloupy se začala zásluhou cílené dezinformační kampaně Foeničanů (viz. kapitola Mytologie) nazývat Gibraltarská úžina. Ostrov Atlantis se měl nacházet v Atlantském oceánu před Heraklovými sloupy, tedy někde ve vnějším moři v dosud neprozkoumaném světě.

JAZYK ATLANŤANÚ není tak tajemný a neznámý, jak bychom se snad domnívali. Podle Platóna se druhý potomek Poseidóna a blíženec prvorozeného Atlase jmenoval v domácím jazyce Gadeiros po řecku Eumelos. Gadeiros může být odvozeno od foinického slova "gades", respektive "gadir" (foinicky "pevnost"). Zároveň tak Gadeiros má ve svém názvu základ "gad", což znamená herbejsky "štěstí". Foiničané, stejně tak jako Herbejci, (respektive Izraelci ) patří do skupiny semitských etnik. Nejpozději od 4. tis. př. Kr. se semitské jazyky rozšířily v oblasti předního východu, v Mezopotámii, Sýrii, Palestině a na Arabském Poloostrově. 189) Odtud se až mnohem později rozšířily i do Etiopie a později i do oblasti severní Afriky. Semitského původu byli například i Akkadové (Sargon Akkadský) Amorejci, kteří založili Babylonskou dynastii, Kanaánci a Chaldejci. Herbejština a foiničtina jsou spolu úzce příbuzné a jazykově vycházejí z kanaánštiny a amorejštiny. Podle Platóna se v Atlantidě mluvilo mimo jiné zcela jistě i některým ze semitských jazyků.

KŮŇ po Atlantském ostrově asi nikdy neběhal. Pokud mělo na ostrově běhat nějaké zvíře, používané do zápřahu bojových vozů na převážení nákladů a možná i pro jízdu, jednalo se nejspíše o osla. Osel byl domestikován už v pravěku. V oblasti od Egypta přes Mezopotámii do Indie se choval mnohem dříve než kůň. Osla do zápřahu bojových vozů používala i vojska Sargona Akkadského. Kůň byl sice domestikován ve 4. tis. př. Kr. ve střední Asii a na sever od Černého a Kaspického moře, ale do Indie a Mezopotámie se kůň dostal až na přelomu 3. a 2. tis. př. Kr. s příchodem kočovných kmenů pastevců. I potom byl velmi drahým a vzácným zvířetem.

NÁZEV "ATLANTIS" není původním názvem tajemné starověké civilizace, kterou se už 2300 let pokouší hledat snílkové i seriózní badatelé. Platón popisuje velmi podrobně, jak vznikl název Atlantida. Solón při návštěvě v Egyptě převedl podle Platóna jména všech "barbarských mužů" podle významu slov do řeckého jazyka. Podobně prý postupovali i Egyptští knězové, kteří názvy hrdinů stejným způsobem převedli do své řeči. Takto Solón převedl i původní egyptské jméno prvorozeného syna Poseidonova a nazval ho řeckým jménem Atlas. Až podle řeckého jména Atlas, pojmenoval Platón ( nebo Solón) ostrov i moře obklopující ostrov na Atlantidu a Atlantské moře. To znamená, že názvy Atlantis, Atlas, Atlantické moře i názvy bohů a lidí (Poseidon, Kleito, Eumelos atd.) jsou ve skutečnosti řeckého původu a nemají nic společného s původní zaniklou civilizací popisovanou Platónem v jeho dialozích. Je tedy bláhové spekulovat nad názvem Atlantis a porovnávat ho například s názvoslovím starých Mayů nebo foinickým označením pro západ.

NÁZEV "OPRAVNÍK OBECNĚ OBLÍBENÝCH OMYLÚ" jsem si nevymyslel. Termín "obrazový opravník obecně oblíbených omylů" jako první použil pro název své knihy český spisovatel, fotograf, vojenský lékař, znalec maňáskového divadla a publicista Ludvík Souček.

OREIKALCHOS popisovaný Platónem nemusel být neznámým tajemným kovem. Podle Platóna byl oreikalchos levnější než zlato, doloval se v zemi a za časů Solóna byl znám už jen podle jména. S největší pravděpodobností se jednalo o elektron, přírodní slitinu zlata a stříbra (viz. kapitola Protoindická civilizace-Dilmun a Atlantida zároveň, str. 120). Je tu ale ještě jedna možnost. Protoindická civilizace těžila v Radžastánu a dovážela z Ománu měď znečištěnou různými přísadami včetně arsenu. Ve třetím tisíciletí př. Kr. pouze kováři protoindické civilizace uměli čistit měď tak, aby se stala téměř absolutně čistou bez jakýchkoliv přísad. To potvrzují i archeologické nálezy v přístavním protoindickém městě Lothalu. Takto vyčištěnou měď v ingotech vyváželi protoindičtí (dilmunští) obchodníci do celého tehdy známého světa. Pod pojmem oreikalchos mohl rozumět egyptský kněz mimo elektronu i čistou měď. V žádném případě se ale nejednalo o popis nám dosud neznámého kovu.

PLATÓN (427-348 př. Kr.) jeden z nejvýznamnějších starověkých řeckých filozofů, zakladatel řecké Akademie, se nejmenoval Platón. Původní jméno Platóna bylo Aristoklés. Slovo Platón řecky "široký" je pouze dobovou přezdívkou. Přezdívku prý Platón obdržel od svého učitele tělocviku a to proto, že měl široká prsa, nebo podle jiné verze velmi široké čelo. Tak jako tak Platón po fyzické stránce nebyl prototypem ideálního Řeka, proto tato přezdívka zcela překryla jeho původní jméno a zůstala mu dodnes.

POVĚST o Atlantidě není řeckou pověstí, jak se mnozí domnívají. Platón sám upozorňuje, že pověst o Atlantidě si dovezl zaznamenanou od egyptských kněží jeho předek, jeden ze sedmi, tradicí určených, řeckých mudrců Solón. Pověst o Atlantidě a válce mezi Atlantidou a Athénami není postavena ani na egyptských kořenech. S největší pravděpodobností se jedná o zkomolený starý sumerský mýtus Enki a Ninchursanga popisující mimo jiné ostrov Dilmun, spojený s oslavným vyprávěním o dobyvačných taženích Sargona Akkadského v 3. tisíciletí př. Kr.

ŽELEZNÉ ZBRAŇE a předměty se v Atlantidě nenacházely. Zároveň se v Atlantidě podle Platónova popisu nenacházela žádná jiná " kosmická" vyspělá technologie. Jediná zmínka o železných zbraních je uvedena v Kritiasu. "V posvátném okrese Poseidónově byli chováni na svobodě býci; tu těch deset králů zůstalo o samotě a pomodlivše se bohu, aby chytili oblíbenou mu obět; honili ony býky bez železných zbraní, toliko dřevěnými kyji a osidly; kterého z býků chytili, přivedše jej k desce zabíjeli jej u jejího horního okraje, tak, aby krev stékala po písmenech. K163) Z textu je nepochybně zřejmá snaha Platóna, žijícího ve společnosti využívající železné meče a hroty k šípům a oštěpům ve válkách, zdůraznit nepřítomnost železných zbraní v Atlantidě. Atlantská civilizace znala pouze zlato, stříbro, mosaz (slitina mědi se zinkem), cín, měď a kov oreikalchos (elektron). Z hlediska technologie bylo Atlanťanům známé kolo a jeho princip využití, námořní doprava, zemědělství založené na zavlažování plodin pomocí monzunových dešťů a rozvodu vody uměle vytvořenými kanály, tkalcovský stav, stavba domů, mostů, loděnic a alespoň v hlavním sídle dbali i o hygienu rozvodem teplé a studené vody po městě.