7. The Indus Valley Civilisation

The Indus Valley Civilisation nebyla jednotným centralizovaným státem. Spíše se jednalo o jednotlivé městské státy propojené mezi sebou společnou kulturou, jazykem, keramikou a výkonnou obchodní sítí. Největší sídla The Indus Valley Civilisation byla schopná pojmout až 40 000 obyvatel. Patří mezi ně například Harappa, Mohenjodaro, Dholavira, Lhotal a další. Všechna nalezená sídliště mají společné podstatné znaky. Města se nacházela v blízkosti řek. Města se rozdělovala v době svého vrcholného rozkvětu na tři oblasti - horní město, dolní město a volné prostranství mezi horním a dolním městem. Západním směrem se obvykle nacházelo horní město, kde byl navršen umělý pahorek (akropole) z hlíny a cihel. Na něm stávala citadela, takzvaná sýpka a někdy i bazén sloužící asi k rituální koupeli (Mohenjodaro). Celá akropole bývala opevněná zdí. K hornímu městu s největšími budovami přiléhalo dolní město s domy uspořádanými do pravidelné mřížkové struktury. Jedno a dvoupodlažní domy z pálených cihel byly uspořádány do bloků kolem centrálního dvora.Vchod do domů byl možný pouze z postraních ulic, které v přesném, pravém úhlu protínají hlavní ulice. Většina domů měla vlastní studnu. Řemeslná výroba byla v dolním městě většinou soustředěna pouze do určité oblasti. K městu vždy přiléhal hřbitov s podlouhlými hroby, do kterých byli ukládáni zemřelí s hlavou směrem k severu spolu s hrobovými nádobkami. Většina domů měla vlastní koupelny a splachovací záchody. Koupelny zřejmě nesloužily jenom hygienickým účelům, ale i účelům rituálním (omývání).¹⁵⁸⁾ Odtok vody byl řešen samospádem po šikmé podlaze do odtokové díry v podlaze místnosti. Domovní odpadní kanály z cihel byly napojeny na kanalizaci, která vedla hlavními ulicemi a byla překryta velkými kamennými deskami nebo cihlami.¹⁵⁹⁾ Příznačným rysem Protoindické civilizace bylo používání pálených cihel standardního rozměru 1:2:4.

The Indus Valley Civilisation nebo Indus Sarasvati civilization se vyvíjela nezávisle na Sumerské civilizaci a navázala při svém vzniku na hlubší kořeny místních neolitických a prvotních chalkolitických skupin obyvatelstva. První stopy vesnicko -městského osídlení indického subkontinetu byly nalezeny francouzskými a pákistánskými archeology v Pákistánu na řece Bolan v oblasti Baluchistan (viz. obrazová příloha 4. str.130 A)). Zde se nalézá archeologická lokalita Mehrgarh, osídlena od 7. do 3. tisíciletí př. Kr. Od nejranějšího osídlení se v Mehrgarhu našly mořské mušle z Indického oceánu a závěsky ze středoasijského tyrkysu, později i karneol a lazurit. Kolem roku 3000 př. Kr. se sídliště v Mehrgarhu rozrostlo na plochu o velikosti přibližně 75 hektarů; ukázky jeho typické keramiky, zdobené černou barvou na červené, se našly až v Balučistánu, Sindhu a Afghanistánu.¹⁵⁷⁾ Další kultury se objevovaly před rozšířením Protoindické civilizace nebo i současně v Kvétské kotlině, v údolí Indu sídliště Amri, Harappa, Kot Diji, Kalibangan v severním Rajasthan a ranná zemědělská sídla ze 4. tisíciletí v údolí řeky Sarasvatí. The Indus Valley Civilisation existovala v rozmezí let 3300 (3500) - 1300 př. Kr. V letech 1996 - 1998 byly na základě výzkumů v Harappě pod vedením Dr. Jonathan Mark Kenoyera a Dr. Richard H. Meadowav nově definovány nejstarší fáze protoindické civilizace. (viz. Tabulka č. 16. Chronologie Protoindické civilizace, str 104 A) ¹⁵⁴⁾) Ravi phase, pojmenovaná podle nedaleké říčky Ravi, je v současnosti považována za nejstarší období Harappy. Již dnes se uvažuje o zpřesnění počátku této fáze na období cca 3500 př. Kr., kdy v místě pozdější několikadesetitisícové Harappy existovala malá vesnice. Z tohoto období byly nalezeny i střepy keramických nádob ca. (3300 př. Kr.) s prvními nápisy. Some inscriptions were made on the bottom of the pottery before firing. Other inscriptions were made after firing.^W155)

Protoindická civilizace se vyvíjela v částečně jiných klimatických podmínkách, než jaké panují v oblasti její bývalé existence nyní. Monzuny, nesoucí srážky z Arabského moře, zasahují nejjižnější část bývalé protoindické civilizace (Gulf of Khambhat and penisula Kathiawar) zhruba po desátém červnu a směrem na severozápad přichází monzun do údolí Indu okolo 15. července. Průměrné monzunové srážky směrem od Khambatského zálivu k Makránskému pobřeží klesají od 800 do 50 mm. V současné době je zcela odlesněné údolí Indu včetně jeho okrajových části a Makránské pobřeží směrem k Balučistánu tvořeno pouštěmi a polopouštěmi a podřadnými pastvinami s vysokou salinitou. Oblast mezi hranicemi Pákistánu a Káthijávárským poloostrovem o rozměrech 45652 čtverečních kilometrů, kde se nachází Dholavira se nazývá Kutch (Kachchh). Velkou část Kutch tvoří Rann of Kutch and Little rann of Kutch zabírající asi 23300 čtverečních kilometrů. Rann of Kutch tvoří po většinu roku vyprahlé solné pláně, pokryté všudypřítomným solnosádrovým prachem, bez vegetace a vody, s přežívajícím zbytkem posledních indických divokých oslů, oddělené od sebe ostrovy z čtvrtohorních hornin. V létě zde dosahují teploty až 46 ^oC. Při monzunových deštích se Rann of Kutch zaplavují monzunovými jednorázovými přítoky z okolních vysočin a vzdutou mořskou vodou. Záplavy pak postihují více než 30000 km2. Dále na jih pokračuje také převážně vysušený penisula Kathiawar. (viz. obrazová příloha 5.str.132 A)) Na hranici Káthijávárského poloostrova a ostatního indického subkontinentu, cca 20 km od ústí řeky Sabarmati do Gulf of Khambhat, se nachází protoindický Lothal s nejjižněji položeným přístavem pro námořní lodě doby bronzové.

Takové klima ale rozhodně nepanovalo nad rozvíjející se Protoindickou civilizací. The unparalleled abundance or carefully built brick drains in the Indus towns has been ascribed in part to the need to canalize and disperse freguent and heavy rainfall. ¹⁶¹⁾ Na nalezených pečetítkách je oblíbeným zobrazovaným motivem buvol, slon, nosorožec, tygr a krokodýl, which were obviously familiar to the artists and are regarded as marsh - or jungle - animals. ¹⁶²⁾ Lze tedy konstatovat, že se první Indus Valley cities vyvíjela v monzunové oblasti v zalesněných údolích Indu a Sarasvatí, kde lesy zadržovaly dostatek vláhy dodávané dvěma velkými řekami Indem a Sarasvatí a mnoha dalšími přítoky tekoucími směrem od Himalájí do oblasti dnešních Rann of Kutch.

Protoindická civilizace začala původně zalesněné údolí Indu a Sarasvati devastovat živelnou těžbou dřeva. Dřevo používala pro vypalování miliónů tun cihel pro stavbu svých měst. Jiný materiál zřejmě nebyl schopen dlouhodobě odolávat vlhku panujícímu v nížinách. To ostatně potvrzuje i ta skutečnost, že se v kopcích okolo údolí vypalované cihly téměř nepoužívaly. Podle mezopotamských zpráv bylo stavební dříví vítaným obchodním artiklem pro Bahrain i Mezopotámii. Ze dřeva se stavělo samozřejmě i v Indii. Zároveň se rozvíjelo pastevectví. Chovaná zvířata (skot, kozy, ovce) devastovaly pastviny vzniklé z vykácených stromů. Závlahové zemědělství způsobovalo zasolování půdy. Ke stejnému procesu docházelo i v Mezopotámii. Tyto člověkem vyvolané civilizační přeměny krajiny zákonitě vedly ke vzniku polopouští a pouští. Zároveň od 4. tisíciletí docházelo ke zdvihání severního pobřeží Arabského moře. Na tuto skutečnost poukázal už hydrolog R.L.Raikes. Jeho závěry potvrdily výzkumy G. F. Dalese, který prokázal, že protoindická sídliště na břehu Makránského pobřeží byla ve skutečnosti přístavy, přestože je nyní Sotoka -Koh vzálen od moře 13 km, Sutkagen -Dor 56 km a Bala -Kot 19 km. Dales si všímá toho, že tu společně působily tři přírodní síly: neustálé zvedání mořského pobřeží, rychlé vytváření náplavů v ústí řek Dasht and Shadi Kaur, u nichž ležela dvě z uvedených sídlišť a trvalé zvyšování pláží ukládáním písku hnaného vlnami.¹⁶³⁾ K podobné situaci docházelo i v ústí Indu a dalších řek. Monzuny ze severozápadu vháněly do ústí řek písek. Zdvíhání pobřeží několikrát způsobilo změnu toku řek, jak je doloženo archeologickými nálezy v Lothalu i Mohenjodaru. V roce 1986, na základě satelitního průzkumu francouzskou technologii družicového dálkového snímání SPOT, byla s konečnou platností potvrzena existence zmizelé védské mýtické řeky Sarasvatí v Indii, jejíž přítomnost potvrzuje i Rgveda. Na základě rozsáhlých geologických výzkumů spojených s objevením vyschlého řečiště védské řeky Sarasvatí podpořených vědeckými studiemi z oblasti seizmologie, geomorfologie, geoarcheologie palaeoclimatologie a mnoha jiných vědních oborů, lze již přesněji určit chronologii vysychání hydrologického systému Sarasvatí. ¹⁶⁴⁾ Podle Dr. Radhakrishna začala řeka Sarasvatí vysychat okolo roku 3000 př. Kr.. Vlivem tektonických poruch a i jiných přírodních procesů, nejpozději okolo roku 2000 př. Kr., přestala Sarasvatí téci do Arabského moře v oblasti Rann of Kutch.¹⁶⁵⁾ Tehdejší mělký záliv pokračoval ve zdvihacím procesu stejně tak, jako Makránské pobřeží. Nepřítomnost vtoku Sarasvatí do zálivu způsobilo vysoušení zálivu a vznik Rann of Kutch. Sarasvati se odkláněla více na východ a vodu z řeky zřejmě stahovala řeka Yamuna. Okolo roku 1500 až 1300 př. Kr. řečiště Sarasvatí definitivně vyschla. Intenzivní závlahové zemědělství, pastevectví, kácení lesních porostů, těžba dřeva a vypalování cihel v údolích a přírodní procesy jako je vyschnutí řeky Sarasvatí a vznik Rann of Kutch, zdvih severního pobřeží Arabského moře, časté tektonické poruchy způsobující spolu s monzuny rozsáhlé povodně, změny a vzdutí toku Indu uspíšily pozvolný zánik Protoindické civilizace a přeměnu kvetoucího zeleného údolí Indu a Sarasvatí na dnešní bezútěšnou krajinu.

The Indus Valley Civilisation splňuje všechny podmínky vyplývající ze sumerských mytologických i správních dokumentů z egyptských, asyrských i řeckých pramenů uvedených v tabulkách č. 11, 12, 13 a 15 na str. 93-98 A) popisujících Dilmun a Atlantis. Území Protoindické civilizace se shoduje s popisem Atlantidy v Kritiovi a Timaiovi (viz. tab. č.12. str. 94 A)) a leží i v oblasti, kde se měla podle Platóna Atlantida nacházet. (viz. mapa č. 5. Lokalizace Atlantidy str.59 A)) Civilizace se nacházela u břehů vnějšího světového moře (podle Řeků Atlantské moře). Území protoindické civilizace bylo vymezeno nížinou údolí řeky Indu ze západu a z východu údolím nyní již vyschlé řeky Sarasvati. Údolí se svažovalo od severu k jihu jak uvádí Platón a řeky se vlévaly do Arabského moře. (Sarasvatí se vlévala do Arabského moře v místech dnešních Rann of Kutch v blízkosti ostrova Khadir .) Oblast Protoindické civilizace pokračovala přes penisula Kathiawar, kde se na jeho hranicích se zbytkem Indického subkontinentu u řeky Sabarmati nacházelo město Lothal. Mezi ústím řeky Sarasvati a Kathiawar se nacházelo několik ostrovů. Na jednom z nich bylo objeveno další protoindické město Dholavira.

Protoindická civilizace byla ohraničena horami a ze severu byla chráněna Himalájemi, podle Platóna největším a nejkrásnějším horstvem na světě. Ze západu až k moři ohraničovalo území Protoindické civilizace pohoří v Baluchistan and Central Makaran Range. Z východu bylo údolí Indu a Sarasvatí ohraničeno hornatým Rajasthan. Na západním pobřeží, směrem na jih od Lothalu, leží pohoří Western Ghats strmě spadající k pobřeží. (viz.obrazová příloha17. str.145 A)) jak to říká i Platón v Kritiovi. Protoindická civilizace se narozdíl od Bahrainu nacházela v monzunové oblasti, jak to uvádí o Atlantidě Platón a o Dilmunu v mýtu Enki and Ninhursanga Sumerové. Rostlo tam množství stromů používaných na stavební dříví a výrobu lodí, kokosové palmy (viz.obrazová příloha 15. str. 144 A) ) a banánovníky (viz. obrazová příloha16. str.144 A)) Žili tam i sloni. Protoindická civilizace znala závlahové zemědělství, stavěla kanály i hráze. Protoindická města se nacházela v Indii na východ od Mezopotámie, podle sumerského mytologického textu "The Flood story" tam " where the sun rises. ". V sumerské mytologii se říká "Svatý Dilmun je čistý" ^E1-4). Ze všech civilizací 3. tis. př. Kr. pouze obyvatelé protoindických měst důsledně dbali o svoji osobní hygienu. Používali koupelny, splachovací záchody a důmyslně řešené kanalizační systémy. Jejich náboženství bylo zřejmě spojeno i s očistnou koupelí. Plným právem lze protoindickou civilizaci označit slovy "Svatý Dilmun je čistý".Sumerský text pocházející přibližně z roku 1900 př. Kr. zmiňuje minu z Dilmunu, která vážila stejně jako standardní jednotka váhy používaná Protoindickou civilizací v údolí Indu.¹⁶⁶⁾

Protoindická civilizace již od třetího tisíciletí obchodovala s Mezopotámií, Ománem i Afrikou a vyvážela především, polodrahokamy, různé korálky, slonovinu, předměty ze slonoviny, měď, stříbro, zlato, zlatý prach, dřevo, dřevěné předměty, karneol, lazurit a tkaniny z bavlny, tedy produkty označované především jako Dilmunské zboží. Měď nezískávali protoindičtí (dilmunští) obchodníci pouze z Radžastánu, ale dováželi ji i z Ománu. Podle Weisgerberga obsahovala ománská měď arsen. Teprve v Lothalu se arsenová měď čistila rafinováním a dalšími chemickými procesy. Ze tří tisíc měděných a bronzových předmětů chemicky prošetřených Dr. B.B Lalem, hlavním archeologickým chemikem v Indii, bylo zjištěno, že ani jediný předmět neobsahoval arzen.¹⁶⁶⁾Takto zpracovanou čistou měď ve formě ingotů dováželi protoindičtí obchodníci do Mezopotámie. Obchod s Afrikou dokazují jednoznačně archeologické nálezy v Lothalu vzkvétajícím mezi 2400 - 1900 př. Kr. Lothal (viz. obrazová příloha. 8 str.140 A)) byl ve své době významným přístavním městem obchodujícím s celým světem. V Lothalu stál také dok z pálených cihel pro námořní lodě 216 m dlouhý a 37 m široký obehnaný valem z cihel 3 m vysokým.(viz. obrazová příloha 9. str. 141 A)) V Lothalu byla nalezena V Lothalu byla nalezena terakotová figurka připomínající Egyptskou mumii a terakotová soška africké gorily.¹⁶⁸⁾. Podobná soška africké gorily z jemného alabastru byla nalezena v Sumeru v chrámu bohyně Isthar Kititum z období Isin and Larsa na lokalitě Nerebtum (Tell Ichcali) východně od řeky Diyala.¹⁶⁹⁾ Segmentové fajánsové korálky, pocházející ve značném množství z nálezů údolí Indu, se v období mezi léty 3000 a 1500 př. Kr. objevují také v Severní Sýrii, na Krétě a v Egyptě. ¹⁷¹⁾ Mezi další důkazy o stycích Protoindické kultury se Sumerem, Středomořím i Afrikou patří místní ozdoba ve tvaru trojlístku, který měl nejspíše astrální význam. Nalézá se na jedné skulptuře a na kamenném podstavci v Mohenjodaru a mimo to na kameni a na hrnčířských i dřevěných výrobcích v Mezopotámii, na Krétě a v Egyptě, pocházejících z doby mezi léty 2300 a 1300 př. Kr.¹⁷³⁾ Spojení s Afrikou měla i Mezopotámie již od 3. tis. př. Kr. Surovina jantarového závěsku, nalezeného v ranně dynastické vrstvě v Tell Asmaru, pochází totiž podle geologického rozboru ze Zanzibar.¹⁷⁴⁾

Mezi kulturami v Africe, Mezopotámii a v údolí Indu a Sarasvatí docházelo k prolínání mytologických motivů. To dokazuje nález pazourkového nože s rukojetí z hrošího klu, vykopaného ve středním Egyptě v okolí Gabal el Arak z předdynastické doby, kde na jedné straně rukojeti je zobrazen hrdina zabíjející a držící v rukou dva lvy. Stejný motiv je zachycen i na soudobé stéle z Uruku. Podle předpokladů by snad na stéle mohl být vyobrazen Gilgameš. V the Epic of Gilgamesh je totiž popisováno, jak Gilgamesh oblečený do lví kůže při své cestě do Dilmunu zabil v horské soutěsce dva lvy. V podstatě identický motiv je znázorněn i na convexní terakotové tabulce, pocházející z Harappy, zobrazující hrdinu zabíjejícího a držícího v rukou místo lvů dva tygry. (viz. obr. 20. str. 147 A)) Gilgamesh v tom samém eposu také tvrdil, že zabil mimo jiné i tygry. Mýty o Gilgamešovi oděném ve lví kůži a podnikajícím výpravy po celém tehdy známém světě ve 3. tisíciletí př. Kr. mohly být známé v Protoindické civilizaci a Egyptě stejně tak, jako byly později v celém Středomoří známy Heraklovy příběhy mající s Gilgamešovými příběhy mnoho podobných paralel.

Možnost námořní plavby mezi Mezopotámií, Ománem, Indií a Afrikou v 4-3 tis. př. Kr. prověřil experimentálním pokusem Thor Hayerdal. Na konci roku 1977 postavil rákosový člun Tigris, který byl přesnou kopii původních lodí starých Sumerů, zachycených na sumerským pečetítcích, ale i na skalních kresbách ve vádích v Egyptě, mezi Nilem a Rudým mořem. Při čtyřměsíční strastiplné expedici vyplul z Iráku do Bahrainu, Perským zálivem do Ománu a z Ománu do Pákistánu až k ústí řeky Indu. Odtud se vydal přes Indický oceán k Rudému moři a expedici zakončil v březnu 1978 v Eritree.

Styky Protoindické civilizace s Afrikou jsou potvrzeny i ve védské sbírkách, jejichž kořeny podle současných odborných odhadů sahají nejméně do třetího tisíciletí př. Kr. Například Rigveda popisuje ještě nevyschlou řeku Sarasvati se zelenou krajinou a rozvinutou civilizací. Dále jsou v Rigvédě odkazy na různé zámořské cesty a pasáže, popisující obchodníky, jak posílají z hrabivosti do cizích zemí lodě. Také Rámájana popisuje námořní obchod mezi Indií a jinými zeměmi. Některé z nich jsou dnes identifikovány s ostrovy Jáva a Sumatra. Je zde také odkaz na „Lohita Sagara“-Rudé moře.¹⁷⁵⁾

Na základě shora uvedených poznatků mohu konstatovat, že si s největší pravděpodobností Sumerové pod pojmem "svatý a čistý Dilmun" představovali Protoindickou civilizaci, nebo spíše její přímořská města Dholaviru a Lothal. Naproti tomu v žádném případě nemohla být tato civilizace zároveň nazývána Meluha. Některé pasáže v Mahábháratě odkazují na moře a cesty, Sabha Parva uvádí jak Sahadeva, nejmladší bratr z pěti Pánduovců navštívil různé ostrovy a podrobil si obyvatele Mlechchy.¹⁷⁶⁾ Pod pojmem Mlechcha je zřejmě myšlena Meluha. Podle starého hinduistického eposu se tedy Mlechcha nacházela někde v moři, ale nebyla to Indie.

Na přelomu čtvrtého a třetího tisíciletí př. Kr. existovaly pouze tři oblasti, které mohly obchodovat s Mezopotámií - Protoindická civilizace (Dilmun), Omán a vnitřní oblast Perského zálivu (Magan) a Africké země na severovýchodním pobřeží, Egypťany nazývané Punt. Zbývá tedy Afrika, která jediná mohla být Meluha. Mnohé indicie v Sumerské literatuře to potvrzují.

V mýtu "Enki and the world order" je zdůrazňován velký rákos rostoucí v Meluha. Zcela očividně je zde popisován papyrus. Papyrus je rostlina dosahující až 6 m výšky s tlustým trojhranným stéblem, končícím velkým kuželem dříve, rostoucí ve velkém množství po celém toku Nilu. Meluha je v akkadských textech popisována jako cizí černá země. Označení "Černá země" mohlo popisovat černošské obyvatelstvo, žijící na břehu severovýchodní Afriky. Je možné i druhé vysvětlení. Jako černá Meluha byl označován Egypt pojmenovaný samotnými Egypťany Takemet (Kemet) Černá země. V Mesopatamia podle sumerských pramenů žili i tlumočníci používaní při komunikaci s melušskými obchodníky a Meluha byla na rozdíl od Dimunu a Maganu označována jako cizí země. To lze vysvětlit pouze jediným způsobem. Obyvatelé Meluhy mluvili pro Sumery cizím a nesrozumitelným jazykem a měli černou barvu pleti, naproti tomu obyvatelé Dilmunu a Maganu nebyli považováni v Sumeru za cizince. Museli proto mluvit podobným, respektive příbuzným jazykem a museli si být podobni i fyzickým vzhledem. Budovateli Protoindické civilizace, na základě nejnovějších výzkumů z mnoha vědních oborů, byli Drávidové. Většina badatelů se v případě Sumerštiny začíná přiklánět k názoru, že tento jazyk mohl také vycházet z drávidštiny. Analýza kosterních pozůstatků v Indii, v Mezopotámii, v Ománu a na Bahrainu z období 3. a 2. tisíciletí př. Kr. prokazuje v podstatě stejné výsledky. Obyvatelé těchto zemí byli antropologicky dvojího typu - krátkolebí a dlouholebí. Sumerové sami se podle barvy vlasů nazývali "černohlavci". Drávidové dosud žijící převážně na jihu Indie mají také výhradně černé vlasy. Podle genetického průzkumu Dr. Hussaina, zkoumajícího genetické změny způsobující Thalassaemia and Fathalassaemia, je zřejmá genetická podobnost populace od Kuwaitu přes východní Saudskou Arábii do Bahrainu a v Indii.

Podle mezopotamských záznamů sloužil Magan jako překladiště zboží pro Meluchu. Melucha tedy musela být od Mezopotámie dále než Magan. Pouze do Maganu vyváželi Sumerové množství různých potravin. Magan proto musel být nejblíže k Sumerským městům. Magan je ve většině mezopotamských pramenů dáván do souvislosti s Dilmunem a je zdůrazňována blízkost Maganu k Dilmunu. Nejzápadnější sídla Protoindické civilizace podél Makránského pobřeží směrem k Iránu jsou vzdálena přes moře od Ománského pobřeží -Maganu necelých 300 km. Naproti tomu Meluha byla značně daleko jak od Maganu, které sloužilo pouze jako překladiště jejího zboží, tak od Dilmunu. Podle hinduistických eposů se Meluha, nebo-li Mlechcha nacházela kdesi daleko od Indie v moři. Meluha tak mohla existovat pouze na západ směrem od Ománského pobřeží někde na Africkém pobřeží. Zahrnutí afrického pobřeží pod název Meluha je patrno již ve 14. stol. př. Kr., jak ukazuje jeho použití v el-amarské korespondenci.¹⁷⁷⁾ Označení Meluha jako černé země, ve vztahu k barvě pleti vládců Meluchy, je patrné i z nápisu asyrského krále Sargona II. a jeho následníka Sennacherib, kteří situují Meluhu do Horního Egypta, kde v letech 745-664 př. Kr. vládla 25. dynastie panovníků tmavé pleti núbijského původu (dnešní jižní Egypt a severní Súdán), kteří postupně ovládli celý Egypt.

Při synteze shora uvedených informací je nejpravděpodobnějším místem, kde se mohla v 3. tis. př. Kr. Meluha nacházet, severovýchodní pobřeží Afriky v oblasti východního Súdánu a Eritrey, kam je umísťována i země Punt, odkud Egyptští vládcové již v 3. tisíciletí př. Kr. dováželi podobný druh zboží, jako Sumerové a Akkadové z Meluhy. Později, když vzrostly zeměpisné znalosti Babylóňanů a Asyřanů, byla Melucha ztotožňována přímo s Egyptem. Pravděpodobná lokalizace Dilmunu, Maganu a Meluchy v 3. tisíciletí př. Kr. je zakreslena na Mapě č. 8. na str.115 A). Ke změně tradiční terminologie v označování Dilmunu mohlo skutečně dojít někdy po roce 2000 př. Kr. Tehdy zřejmě v souvislosti s vyschnutím řeky Sarasvatí a narušením celého Sarasvatského hydrologického systému, došlo k zániku dvacetitisícového města Dholaviry. Dilmunští obchodníci se pravděpodobně ve stejném období přestěhovali na Bahrain a mohlo tak docházet v pozdějším období k přenesení označení Dilmun na Bahrain.

V roce 1967 objevil Jagat Pati Joshi, bývalý ředitel ASI protoindické město Dholaviru. Dholavira (viz. obrazová příloha 10. str.141, 11.str.142 A)) s barevnými kamennými a hliněnými domy a gigantickým vodohospodářským komplexem přivádějícím dvěma kanály vodu skrz hradby do města, nejen že splňuje všechny informace včetně časových údajů uvedených Platónem o Atlantidě a jejím sídelním městě, ale také zároveň odpovídá popisu Dilmunu uváděném v mezopotamských pramenech. Dholavira (23° 53’ N, 70° 13’ E) Dholavira je situována na ostrově Khadir ve Velkých Kaččhských bažinách.^W178)V místě dnešních Rann of Kutch, obklopujících ostrov Khadir, byl v 3. tisíciletí př. Kr. mořský záliv. To dokazují provedené geologické průzkumy Kutch ve spojitosti s nalezením zmizelé řeky Sarasvati, nálezy lastur a nákotníků z ulit ustřic v Dholaviře a indické Sanskrit texty. Do mořského zálivu se zde vlévaly tři velké řeky, směrem od západu k východu to byl Indus, Sarasvati a Lavanavati. Ostrov Khadir ležel, jak je uvedeno i o Dilmunu v Eposu o Gilgamešovi, při ústí těchto řek. Vysychající moře obklopující Khadir mělo zvýšenou salinitu. Lze proto na ně doslova použít název "Slané moře" podle nápisu Sargona II, nebo název "Vody smrti" podle 11 tabulky eposu o Gilgamešovi, jak bylo nazváno moře obklopující Dilmun.

Podle Bishta je Dholavira jedním ze tří nejdůležitějších a největších center Protoindické civilizace a lze ji významem přirovnat k Mohenjodaru a Harappě. V době svého rozkvětu měla Dholavira minimálně 20.000 obyvatel. Dholavira byla postavena na svažujícím se terénu mezi dvěma říčkami - Mansar na severu a Manhar na jihu. Město, obehnané 5 metrů silnou masivní kamennou a hliněnou zdí, mělo tvar čtyřúhelníku a bylo rozděleno na tři samostatně opevněné části; citadelu nebo-li akropoli, střední město a dolní město.(viz. obrazová příloha 12. str. 142, 13. str. 143, 14. str.143 A)) Ve vnitřní 16 m vysoké a mohutně opevněné akropoli, jejíž zdi byly až 18 m široké, žil podle Bishta vladař. Ve středním městě s prostornými domy bydleli zřejmě obchodníci. Nižší město bylo hustě zastavěno menšími domy pro ostatní obyvatele. Město ohraničené hradbami se čtyřmi branami se rozprostíralo zhruba na 48 hektarech, ale celková rozloha města včetně staveb za hradbami dosahovala až 100 hektarů. (Plán Dholaviry v období jejího největšího rozkvětu v 3.tis. př. Kr. viz. Mapa č. 9. str.119 A)) Stejně jako v Mohenjodaru byla i tady důmyslně řešena kanalizační síť a vnitřní lázně. Město mělo dva stadiony, jeden z nich s rozměry 300 m x 50 m byl pravděpodobně nejstarším a největším víceúčelovým stadionem a možná i příležitostným bazarem na světě. Dholavira byla barevným městem, jak uváděl o sídelním městě Atlantidy i Platón. Budovy a možná i střechy omítali the Dholavirans růžovým nebo bílým jílem. Struktura domů byla vytvořena pravidelně se protínajícími pravoúhlými hlavními a vedlejšími ulicemi se standardní šířkou ulic.Vodní nádrže na sběr a distribuci vody uvnitř hradeb zabíraly téměř 1/3 města. Dholavira ležela v monzunové oblasti a byla zásobena nárazově v době monzunů vodou z monzunových říček Mansar a Manhar. Vodu do města skrz hradby přiváděly dva kanály s hrázami do obrovských nádrží vytesaných ve skále. Stejným způsobem popisoval dva kanály přivádějící vodu do sídelního města Atlantidy i Platón v Kritiovi. Gigantické rezervoáry (maximální rozměry 263 stop x39 stop s hloubkou 24 stop) byly schopné společně zadržet více než 325000 krychlových yardů sladké vody.. ^w179) Rezervoáry byly vybudovány podél východní a západní stěny vnějšího opevnění uvnitř města za hradbami. Voda byla zavedena kanálem i do nádrže v samotné akropoli.Při archeologických průzkumech byly objeveny stopy rozsáhlých oprav budov po ničivém zemětřesení, o kterém se zmiňoval i Platón v Timaiovi.

Dholavira existovala téměř po celou existenci protoindické civilizace od roku 3000 př. Kr. ( nově 3300 př. Kr.) do roku 1900 př. Kr. V první fázi okolo roku 3000 př. Kr. (podle posledních výzkumů se uvažuje až o roce 3300 př. Kr.) přišli do Dholaviry z vnějšího prostředí osadníci, kteří již měli podle Gregory Possehla, správce universitního Pensylvánského muzea, zkušenosti s plánovanou výstavbou města a postavili z hrubého kamene a cihel opevněné město. Podle Bishta se Dholavira v době své největší slávy podobala jezernímu městu obklopenému nádržemi sladké vody. Objevují se i velmi pečlivě vyřezané sloupy z leštěného kamene, o kterém se předpokládá, že byl vytěžen při vyřezávání kanálů a rezervoárů na vodu do skály, jak o tom psal i Platón. V průběhu V. fáze okolo roku 2100 př. Kr. dochází k pomalé stagnaci a rozkladu městského zřízení souvisejícího zřejmě s vysoušením řeky Sarasvatí a pozvolným zanášením mořského zálivu v místě dnešních Rann of Kutch. Okolo roku 2000 př. Kr., v době, kdy se přestala Sarasvatí vlévat do moře v oblasti dnešního Kaččhe nedaleko od Dholaviry, bylo město opuštěno. Dholavira byla městem obchodníků, jak to zdůrazňoval Platón. Při archeologických průzkumech se zde našlo 22000 různých artefaktů a to především nádherná keramika, terakotové a jílové figurky, dovážený lapis lazuli, zlato (dosud u něj nebyla provedena chemická analýza), stříbro, měď, zlaté mikrokorálky, měděné předměty, korále, slonovina, lastury protoindické závaží a mnoho pečetí s obvyklými protoindickými motivy.

V průběhu přírodních procesů, způsobujících zdvihání Arabského pobřeží a vysychání Sarasvatí vlévající se do Arabského moře nedaleko od Dholaviry, docházelo v oblasti Kutch k rozsáhlým místním záplavám. Mělký mořský záliv se postupem času měnil na bažiny a ty se staly pro protoindické lodě nepřístupnými přesně tak, jak to popisuje v Timaiovi Platón:"Ale v pozdějším čase nastala jednou neobyčejně silná zemětřesení a povodně; ..... ostrov Atlantis se propadl do moře a zmizel. Proto až dosud jest moře na oné straně nepřístupno plavbě i zkoumání, neboť překáží v cestě vysoko k povrchu nakupené bahno, které zůstavil klesající ostrov. ^T28)

Platón v Kritiovi popisuje pravidelné rituální obětování býků v Atlantidě :" V posvátném okrese Poseidónově byli chováni na svobodě býci; tu těch deset králů zůstalo o samotě a pomodlivše se bohu, aby chytili oblíbenou mu obět; honili ony býky bez železných zbraní, toliko dřevěnými kyji a osidly; kterého z býků chytili, přivedše jej k desce zabíjeli jej u jejího horního okraje, tak, aby krev stékala po písmenech. Na desce pak byla mimo zákony přísaha, vyslovující veliké kletby proti neposlušným. Když pak tu podle svých obětních řádů spálili všechny údy býka, naplnili měsidlo a vhodili do něho za každého drobet sražené krve, ostatní pak krev donesli do ohně, očistivše kolem dokola desku; potom nabírajíce zlatými naběračkami z měsidla a ulívajíce do ohně přísahali, že budou souditi podle zákonů na desce a že potrestají toho, kdo se snad něčím v minulosti provinil,..." ^K163) Typickým znakem Protoindické kultury jsou její steetitová pečetítka. Pečetě měly tvar čtverce o stranách od 1,9 do 3,5 cm. Pečetě měly ze zadní strany obvykle zakulacený provrtaný výčnělek (boss) na zavěšení. Na některých pečetích jsou vidět sloni, jak o nich v Kritiovi píše i Platón. (viz. obrazová příloha18. str. 145, 20. str. 147 A)) Nejtypičtějším motivem vyobrazeným na pečetích z 3. tisíciletí př. Kr. nalezených i v Dholavíře jsou býci stojící s hlavou zdviženou nad dosud neidentifikovatelným předmětem (viz. obrazová příloha 21.str.148, 22. str.148, 23. str.149, 24. str.150 A)) Při vyobrazení býka na pečetítku dodržovali rytci určitý základní kánon, který lze shrnout do několika bodů:

1. Vyobrazen byl vždy býk s pokrývkou srdcovitého tvaru na plecích.
2. Zobrazení býka se provádělo z profilu, kde byl vidět pouze jeden roh, ale čtyři nohy.
3. Na krku býka bylo vždy několik rýh.
4. Býk měl vždy hlavu směrem nalevo nad neidentifikovatelným předmětem. U některých umělecky nejlépe zpracovaných pečetí z krku býka tekla tekutina (někdy zaměňována za vousy zvířete) na neidentifikovatelný předmět.
5. Neidentifikovatelný předmět byl složený z rýhovaného sloupu nebo desky zasazené na tenkém sloupku do obří nádoby.
6. Nad zobrazením býka byl krátký nápis z dosud nerozluštěného protoindického písma.

Někteří badatelé se domnívají, že zvíře s jedním rohem, vyobrazené na pečetítkách, je mýtický jednorožec. Tuto smyšlenku lze velmi rychle vyvrátit. V podstatě totožný způsob vyobrazení býka z profilu byl použit v Sumeru ve 3. tis. př. Kr., na Urské standartě (viz. obrazová příloha 2. str. 137 A) ) U býka je vidět pouze jeden roh, ale čtyři nohy a pokrývka na plecích. Zcela nepochybně se i v případě protoindických pečetí jedná o býka zobrazovaného po staletí ve stejné kanonizované podobě při obětním obřadu. Býk stojí s proříznutým hrdlem nad deskou možná i popsanou písmeny, a jak píše Platón, hrdlo má u "jejího horního okraje, tak, aby krev stékala po písmenech".^K163) Rýhovaná deska je zapuštěná na tenkém sloupku do obří nádoby, do které při rituálu stékala krev obětovaného býka. Podle velikosti nádoby a její šířky se pravděpodobně krev musela z nádoby vybírat naběračkami přesně tak, jak uvádí Platón.

Pečetě nemohly být pouze obyčejnými značkami obchodníků. Mezi základní pravidla při obchodování ve starověku patřilo zdůraznění výjimečnosti a identity prodávajícího a kupujícího, aby se zamezilo případným sporům v budoucnosti, čí je prodávané zboží, případně kdo zboží kupuje a prodává. V podstatě totožné pečetě s vyobrazením býka tuto podmínku nesplňují. Daleko pravděpodobnější je vysvětlení podané v duchu Platónova vyprávění. Na pečetích je zachycena rituální scéna s obětováním krve býka, jak je uváděno i ve védské literatuře. Rituální obětování se provádělo pravidelně a často, jak o tom svědčí množství nalezených pečetítek a pečetí. Mnoho pečetí se našlo v okolí takzvaných sýpek stojících v protoindických městech. Sýpky stojí na roštových hliněných základech s údajnými otvory na větrání u paty stavby.Pokud by se skutečně jednalo o sýpky, nemohly by v nich být kvůli hlodavcům u země větrací kanálky. Hlodavci by zcela jistě napadli sýpku a úrodu by zlikvidovali. Daleko pravděpodobnějším vysvětlením je, že se takzvaných sýpek využívalo jako příbytku pro býky určené k obětnímu rituálu. Budovy pak fungovaly podobně jako dnešní kravíny s roštovým ustájením bez podestýlky. Skrz rošty se otvory ve stěnách budov mohly dostávat z příbytku výkaly býků. Tomu by odpovídala i důkladná kanalizace provedená v blízkosti sýpek, respektive kravínů. Pečetě, nebo otisky pečetí, nalezené v takzvaných sýpkách pak mohly sloužit k označení žoků s potravou určenou pouze pro obětní býky.

Podle Platóna se v Atlantidě dobýval dolováním neznámý kov oreichalcum. Cennějším než oreichalcum bylo pouze zlato. Protoindická civilizace takovým kovem skutečně disponovala. Ve všech protoindických městech byly nalezeny předměty (mikrokorále, disk, duté kónické ozdoby s očkem, ozdobné jehlice, prsteny) vyrobené ze slitiny zlata a stříbra, která neobsahovala měď. Slitina se nazývá elektron. Elektron se vyskytuje jako přírodní prvek, ale může být vytvořen i uměle roztavením a smícháním zlata se stříbrem. Přírodní elektron, získaný výhradně dolováním, obsahuje zhruba 25% až 40% stříbra a neobsahuje žádný jiný kov (olovo, nikl, měď). Uměle vytvořený elektron v primitivních podmínkách vždy obsahuje kromě zlata a stříbra i velmi malé množství olova. Rozboru chemického složení byly podrobeny dva elektronové přívěsky nalezené v Lothalu. Jako výsledek této práce bylo shledáno, že dva zlaté přívěsky č. 15180 obsahují pouze zlato a stříbro; měď, nikl, olovo a zinek nebyly shledány.¹⁸¹⁾

Na základě shora provedeného rozboru chemického složení elektronových předmětů se zdá pravděpodobné, že k výrobě elektronových předmětů používali protoindičtí zlatníci dolováním získaný elektron, přesně tak, jak uváděl Platón. Směs stříbra a zlata byla skutečně vzácným kovem, vzácnějším mohlo být pouze zlato. Dolování elektronu v Indii je doloženo nálezem asi 50 nalezišť, kde se těžil elektron už v neolitu. Produktem dováženým z Dilmunu, uváděným v sumerských pramenech, byl jak zlatý prach získaný rýžováním, tak zlaté (elektronové) předměty, vzniklé tavením vydolovaného elektronu. Těžba zlata v Indii je zmíněna už v v Arthasastře a ve starých řeckých pramenech.

Platón se při popisu válečného střetnutí mezi Athénami a Atlantidou podle starého egyptsko-mezopotamského vyprávění dostal do neřešitelné situace. Podle sumerských, akkadských, babylonských i biblických vyprávění nejvyšší bůh, ať už to byl An, Hospodin nebo v případě Platóna Zeus, řešil potrestání lidského pokolení, které nebylo tak bohabojné a poslušné, jak si představoval, vskutku razantně. Na lidstvo vždy nakonec seslal potopu, kterou přežil jediný člověk. V Sumeru to byl král Ziusudra, v Akkadské verzi Atrahasis, v Babylonu Utnapishtim a podle biblického vyprávění Noe. Zachráněný člověk se spolu s rodinou stal praotcem nového lidského pokolení. Když Platón napsal poslední řádky nedokončeného Kritia: Tu pak bůh bohů Zeus, podle zákonů kralující a svou mocí toto všechno vidoucí, zpozorovav, že řádné pokolení jest v bídném stavu, pojal úmysl uvaliti na ně trest, aby zmoudřeli a napravili způsob svého života; shromáždil všechny bohy do jejich nejslavnostnějšího příbytku, který stoji uprostřed všehomíra a z něhož viděti všechno, cokoli bylo stvořeno, a shromáždiv je pravil:" zamýšlel zřejmě vložit do úst Dia tato slova: "Sešlu na lidstvo sedm dnů a sedm nocí trvající potopu, kterou nikdo nepřežije".

Platón ale bohužel v prvním dialogu Timaios popsal, jak ostrov Atlantis postihly povodně a zemětřesení a ostrov se propadl do moře až po prohrané válce s Athénami. A to je kámen úrazu. Pokud by se Platón držel mezopotamské předlohy došlo by k potopě ostrova před válkou. S obyvateli uvnitř Herkulových hranic by pak válčili potomci po Atlanťanech, kteří přežili potopu. Pokud by ale měl Platón trvat na tom, co napsal v předchozím dialogu Timaios, mělo dojít k potopě až po prohrané válce. Toto dilema Platón nedokázal nevyřešit. Zřejmě proto text odložil a již se k jeho dopsání nikdy nevrátil.

A jak zakončit studii o Atlantidě, respektive o Dilmunu, nebo spíše o Dholaviře. Jedině další legendou o potopení zlatého města vztahující se ke stejným místům, kde dříve existovala Dholavira a Lothal. Na severozápadním cípu pobřeží Káthijávárského poloostrova v Kaččhském zálivu se nalézá významná hinduistická svatině Dwarka, jedno ze sedmi posvátných hinduistických měst (sapta-purí) a jedno ze čtyř posvátných míst (dhám). Původně se zde nacházelo jedno z protoindických měst. Třicet kilometrů severně od Dwarky, směrem ke Kutch, leží v Kaččhském zálivu ostrov Bet Dwarka, podle legendy zbytek původního města a sídla Sri Krishna, které zaplavil oceán po jeho odchodu. V jedenácté knize hinduistickém eposu Bhágavatapurána je popsáno potopení zlatého města Dwarky, sídla Sri Krishna osmé inkarnace boha Visnu, který na sebe vzal lidskou podobu a zajistil vítězství Pánduovců nad zlými démonickými Kuruovci. Sri Krishna postavil podle hinduistických mýtů Dwarku, jako tvrz obehnanou silnou zdí na ochranu svých příbuzných uprostřed moře. Ve Srimad Bhagavatam se říká, že toto nově postavené město v moři mělo obvyklé silnice, ulice a uličky.¹⁸²⁾ Ve městě bylo mnoho paláců s nádobami plnými zlata, stříbra a zrní a také mnoho zelených parků a zahrad, vodní nádrže a jezera s různobarevnými lekníny. Všechny legendy o potopě a o ráji, ať už se jedná o biblické vyprávění, řecké nebo sumerské mýty, umísťují ráj a potopená města směrem na východ. Pouze v Indii, v Gujarat na břehu Kaččhského zálivu, v oblasti mezi Dholavirou a Lothalem, milióny Hinduistů věří tomu, že se zde severozápadním směrem potopilo kdysi po velké válce zlaté město Dwarka, přesně tak, jak to popsal Platón.