3. Lokalizace  A T L A N T I S

Ostrov Atlantis se měl nacházet v Atlantickém moři před úžinami, které Řekové jmenovali ve své řeči Heraklovými sloupy. Heraklovy sloupy vztyčil podle řeckých mýtů Herakles, když byl nucen vykonat pro mykénského krále Eurystheus dvanáct těžkých prací. Při plnění desátého úkolu se Herakles dostal z Egypta přes severní Afriku až do Mauretánie a přes Gibraltarský průliv na španělské pobřeží v okolí dnešního města Cadiz nazývaného Féničany při založení okolo roku 1100 př. Kr. jako Gaddir. Řekové jej jmenovali Gadeira a Římané Gades.⁵³⁾ Tady na druhé straně vztyčil Herakles sloupy s nápisem oznamujícím, že z Gadeiry na západ nelze přeplout.⁵⁴⁾ V původním slova smyslu Heraklovy sloupy označovaly nejzápadnější místo známého řeckého světa na iberském (španělském) pobřeží, odkud již nelze plout dále na západ po mytickém Oceánu. Řecký básník Pindaros (518 - 434 př. Kr.) napsal, že Heraklovy sloupy byly považovány za,...nejvzdálenější konec [ řeckého světa]... Na to, co leží za ním nemůže vstoupit ani moudrý ani nemoudrý. ⁵⁵⁾ Teprve podle pozdější tradice byly Heraklovy sloupy vztyčeny v Gibraltarské úžině.

Pod pojmem Atlantský oceán si staří Řekové představovali vnější Oceán obklopující celý tehdy známý svět. Aristoteles jej definoval jako veškeré vody, které zcela obklopovaly ostrovní svět:" Moře, které je vně naší obydlené země a omývá naši zemi kolem dokola, se nazývá jak "Atlantik" tak "Oceán".⁵⁷⁾ Stejně definoval vztah mezi Atlantským mořem a světovým oceánem i řecký matematik, geograf a filosof Eratosthenes of Cyrene žijící v 3. stol př. Kr. Eratosthenes, vycházející z díla svého předchůdce Dikaiarchos žijícího ve 4. stol. př. Kr. (Eratosthenova mapa viz. str.49 A)) S Aristotelovou a Eratosthénovou představu Atlantského oceánu obtékajícího ze všech stran pevninu se shoduje i znázornění světa na Strabonově mapě. Ještě M. Tullius Cicero ve filozofické stati "Scipionův sen" popisuje tehdy známý svět jako ostrov obklopený mořem nazývaným Atlantské, Velké, nebo Oceán.

Podle egyptského kněze se ostrov Atlantis nacházel vně Heraklových hranic někde v Atlantském neboli světovém oceánu obklopujícím tehdy známý svět. Podle zmínek v Timaiosu, ale i podle dalších historických pramenů si Egypťané představovali, že Egypt leží také uvnitř Heráklových hranic. Pod pojmem "Heraklovy sloupy" egyptský kněz zřejmě rozuměl pouze přirovnání, jak zdůraznit Řekovi Solónovi, že popisuje Egypťanům nejzápadněji známé položené místo, z kterého je možno vyplout na mýtický Oceán totožný s Atlantským mořem. Tímto místem může být pouze průliv Bab al Mandab, kterým lze plout z Rudého moře do Indického neboli podle Řeků do Atlantického oceánu. Průlivem již od 5. dynastie za vlády Sahure vysílali Egypťané expedice do tajemné země Punt. Za vlády panovníka 26 dynastie Necho II. féničtí námořníci v jeho službách podle Herodotovy zprávy obepluli Afriku. Plavba prý trvala tři roky a postupovala z Rudého moře na západ ¹⁵⁾ přes Bab al Mandab do Arabského moře. Ve filozofických a náboženských pojetích si Egypťané představovali svět v podobě svého údolí, jako zemi, která se vyvíjela svisle od jihu k severu ⁶⁵⁾ Se základní severo - jižní orientací byl podle představ Egypťanů totožný směr toku Nilu. Jih byl považován za začátek nebo směr vpřed, zatímco sever byl chápán jako konec, nebo směr vzad.⁶⁶⁾ Z pohledu od nilské delty směrem k pramenům byl západ považován za pravou stranu (pravý břeh Nilu) a východ za levou stranu (levý břeh Nilu) Pokud staří Egypťané pluli v Rudém moři směrem na západ, vydali se ve skutečnosti na jihovýchod k dnešnímu Indickému oceánu a při vplutí do Indického moře z Adenského zálivu směřujícího ve skutečnosti k východu namířili směrem doprava k Madagaskaru a teprve tehdy mohli plout na západ. V místě, kde se Rudé moře napojuje do Adenského zálivu dochází v průlivu Bab al Mandab k značnému zúžení moře přesně tak, jak popisuje Platón: " Neboť toto naše moře, které leží uvnitř řečeného ústí, jeví se jako záliv se zcela úzkým vchodem“ ^T27) Na východní straně průlivu u města Ta´izz je pohoří vysoké 3006 m. n. m. a na západní straně průlivu Bab al Mandab je druhé pohoří dosahující u Musa Ali výšky 2063 m. n. m. Naproti ústí Rudého moře do Indického oceánu se podle tehdejších geografických představ Řeků a Egypťanů nacházel ohromný ostrov, jak ho znázorňuje i Pomponiova mapa někdy okolo 40 př. Kr. (viz. mapa č. 3. str.53 A) ) Podle různých starověkých pramenů byl jako velký ostrov naproti ústí do Rudého moře zakreslován do map vymyšlený kontinent "Antichtrones" (viz. Pomponiova mapa) nebo část dnešní Indie a Srí Lanka (Taprobane) (viz. Ptolemaiova mapa č. 4. str.54 A) a mapy světa od Ptolemaiovy mapy odvozené).

Platón v dialozích uvádí Atlantické moře a blíže nespecifikované další moře, které egyptští knězové označovali jako "Toto moře" V řeckých originálech, z kterých byly provedeny překlady do angličtiny je použit termín "Toto naše moře". " Toto naše moře" dle egyptského kněze leželo uvnitř úžin s Atlantským mořem neboli Okeánem a jevilo se jako záliv se zcela úzkým vchodem. Za "Toto naše moře" v době Solónovy návštěvy v Egyptě považovali Egypťané Rudé moře, které ani tehdy nemělo jednotný název jako Středozemní moře ovládané Féničany, Řeky a Kartágem. Pouze Egypťané založili v Rudém moři přístav Wadi Gasus a prokopali kanál spojující pelusijské rameno Nilu s Rudým mořem, obnovovaný v době saiské renesance za Necho II. Průliv Bád al Mandab a Rudé moře splňují všechny podmínky vyplívající z Platónova textu pro Egyptské označení "Toto naše moře". Atlantida by se pak musela nacházet naproti ústí Adenského zálivu do Arabského moře někde v Tichém nebo Indickém oceánu.

Platón v Kritiovi popisuje slony žijící v Atlantidě. Slon indický (Elephas maximus) dosud žije v přední a zadní Indii, na ostrově Šrí Lanka, Sumatře a Malajsku. Další poddruhy, které ještě ve starověku a středověku žily v Mezopotánii, Persii, Číně a Jávě, byly již vyhubeny.⁷¹⁾ Slon africký (Loxodonta africana) je rozšířen od pohoří Atlasu až po jižní Afriku. Ve starověku žili sloni i na severu Afriky. Jednalo se o tzv. "Slona atlaského" známého pouze z antických zpráv.

V Kritiovi Platón popisuje rostliny v Atlantidě: " ostrov plodil......i tu plodinu, která jest dřevnatá a poskytuje nápojů i pokrmů a tuků k mazání" ^K155) Jedná se o kokosovou palmu (Cocos nucifera) z čeledi palmovitých (Palmae). Platón dále uvádí, že ostrov plodil "pěstované plody" Ve spojení s popisem "těžko uchovatelné plody ovocných stromů, jež rostou pro naši lahůdku" se spekuluje, že se jedná o banánovník (Musa). Současné vyšlechtěné banánovníky nemohou existovat bez člověka, který je "pěstuje.

Ostrov byl také značně úrodný: "Žeň měli dvakrát do roka, v zimě pomocí dešťové vody s nebes, v létě pak zavádějíce na pole z průkopu vodu, kterou rodí země." ^K162) Plato velmi zdařile popsal typické zemědělství monzunových oblastí, umožňující dosahovat dvojí sklizně zemědělských plodin, zavlažováním z řek nebo kanálů a využitím pravidelných monzunových srážek. Monzuny jsou příznačné pro tropické oblasti rovníkové Afriky a Ameriky, sev. část Indického oceánu, Indii, již. Asii, Dálný východ, Čínu.

Po shrnutí shora uvedených informací je zřejmé, že se Atlantida mohla nacházet pouze v Oceánu (dnešní Tichý, Atlantský, Indický a Severní ledový oceán) v monzunových oblastech, tam kde zároveň žili sloni a rostly palmy, jak je zakresleno na Mapě č. 5. Lokalizace Atlantidy na str.59 A). Abych se vyhnul případným omylům, zakreslil jsem do mapy předpokládané maximální světové rozšíření jednotlivých atributů okolo roku 3000 př. Kr. Zakreslené hranice rozšíření palem a banánovníků jsou vázány na výskyt palem obecně, nikoliv pouze na výskyt kokosových palem a banánovníků. Přesto se oblast možné lokalizace ostrova Atlantis na základě Platónových indicií značné zúžila. Z oblasti předpokládané existence Atlantis sestavené na základě Platónových údajů uvedených v tabulce č. 9. (viz. str.57 A)) a zakreslených do mapy č.5.(viz. str.59 A)), zcela vypadla Severní a Jižní Amerika, Antarktida, Austrálie, Evropa včetně Středomoří a větší část Atlantského oceánu a samozřejmě také oblast Tichého oceánu.