1. P L A T Ó N   a   S O L Ó N

Plato napsal dialogy Timaeus a nedokončený Critias někdy po roce 362 př.Kr. v období po nejkrvavější bitvě řeckých dějin u Mantinea mezi koalicí Sparty s Athénami a Thébskou armádou. V letech následujících po bitvě u Mantineie dochází v Athénách možná i pod tlakem vnější hrozby z Makedonie k diskusím o změně ústavy. Athénská ústava vyvíjející se ze Solónovy první ústavy z roku 593 př. Kr. reformovaná Alkmenovcem Kleisthenem v roce 509-507 př. Kr. byla považovaná za jeden z důvodů proč došlo k ztrátě hegemonie Athén v Řecku. Například nejpopulárnější athénský rétor Isokrates ve své řeči Areopaggitikos z roku 554 př. Kr. navrhuje, aby se Athény navrátily k ústavě předků a idealizuje původní Solónovu a Kleisthenovu ústavu. Podle jeho přesvědčení "můžeme odvrátit budoucí nebezpečí a zabránit současným pohromám jen tehdy, jestliže budeme ochotni obnovit onu demokracii, kterou uzákonil Solon, jenž byl největším přítelem lidu (démotikótatos), a potom opět ustavil Cleisthenes, když vypudil tyrany a znovu přivedl lid.20) Oponoval mu Platón, který se celý svůj život pokoušel popsat a vytvořit ideální stát s ideální ústavou řízený filozofy, chráněný strážci, kde pouze třída výrobců mohla mít soukromé vlastnictví. Realizace vize jeho ideálního státu se mu ale v Athénách a Syrakusách nikdy nepovedla.

Platón se proto rozhodl v dialozích Timaeus a Critias postavit proti sobě do válečného konfliktu dva národy s odlišnými ústavami. Na jedné straně stáli Atlanťané, kteří od Platóna dostali do vínku ústavu a státní zřízení založené na některých principech Solónovy a Kleisthénovy ústavy. Atlantská společnost byla rozdělena do deseti fýl - stejné rozdělení zavedl ve svých reformách Cleisthenes. Deset zástupců fýl - atlantských králů, se po vzoru Solónovy a Kleisthenovy ústavy pravidelně scházelo v aristokratické radě (areopag) v Poseidonově chrámě na Atlantském ostrově. Cleisthenes dále dělil fýly na démy, což byly jednotlivé atické osady a athénské čtvrti. Fyly a démy byly založeny na čistě geografickém základě, seskupovaly obyvatelstvo téhož území.22) Velmi podobné shora citovanému Kleisthénovu rozdělení fýl na démy, je i rozdělení Atlantského ostrova na statky a určení příslušnosti lidí ke statkům podle jejich bydliště a vesnic na geografickém základě. Braná povinnost Atlanťanů a vojenské členění atlantské armády, v dialogu Kritias jsou také vytvořeny po vzoru Solónovy a Kleisthenovy ústavy.

Proti atlantské ohromné vojenské moci, valící se na národy okolo Středozemního moře, se nakonec postavily pouze starověké Athény se svými profesionálními vojáky - strážci a s ústavu vypracovanou podle nejlepších Platónových zásad uvedených v jeho Ústavě a Zákonech. A jak musela podle Platóna konfrontace dvou států s rozdílnými ústavami ve válečném konfliktu dopadnout? Spravedlivě se bránící Athéňané svůj velký boj pomocí profesionální armády strážců zákonitě vyhrají. Porazí Atlanťany a prokáží tak životaschopnost Platónovy idealistické ústavy ve válce. Pak už nezbývá, než Atlantský ostrov, který dobře posloužil svému účelu pohřbít pod mořskou hladinu a athénské strážce ve stejném okamžiku nechat propadnout do země.

Řecky psaná pověst o Atlantidě má své kořeny v Egyptě, kde ji od knězů v městě Sais vyslechl Platónův předek Solón, tradicí považovaný za jednoho ze sedmi řeckých mudrců. Athéňané v roce 594 př. Kr. zvolili Solóna archontem s pravomocí soudce. V průběhu svého jednoročního působení ve funkci archonta Solón vypracoval první Athénskou ústavu nahrazující dosud platné Drakontovy zákony, vykoupil athénské občany z otroctví, zavedl jednotný systém měr a vah a snad i zavedl první ražbu peněz. Solón navštívil v Egyptě sídelní město panovníků 26. dynastie Sais po roce 593 př. Kr. v době tzv. Saiské renesance za vlády panovníka Psametik II. syna Necho II. Vzorem pro kulturní život v nilské deltě se stávaly staré egyptské tradice. Pořizovaly se kopie starých papyrusových svitků. Tehdy vzniklo i jednodušší egyptské démotické písmo. Solón využíval básnické umění na podporu svých politických a státnických cílů, ať už se jednalo o vyprovokování útoku na Solamínu, varování před tyranidou Peisistrata, nebo o mravoučná poučení athénského lidu. Je možné, že při návštěvě Egypta skutečně hledal inspiraci pro novou epickou báseň, ve které by vysvětlil a ospravedlnil svoji první athénskou ústavu. Hned po odjezdu Solóna z Athén roku 593 př. Kr. došlo v Athénách k nepokojům a většina athénských občanů byla z nové ústavy spíše rozčarována. Solón měl tedy co obhajovat. Pro své záměry nemohl najít vhodnější námět než staré egyptské vyprávění o tajuplném ostrově s vyspělou civilizací a o jeho zániku kdesi daleko a kdysi dávno. Solón si v tomto duchu mohl opravdu pořídit zápisky, které se nakonec ocitly v rukou Platóna.

Ve vyprávění se proto prolínají řecké, egyptské a motivy jiné kultury nazvané Platónem Atlantis. Zcela určitě je řeckého původu Platónský dialog. Také velká část dialogu Timaios věnovaná vzniku člověka, sepsaná podle nejlepších představ Platóna a Pythagorovců, je jistě řeckého původu. Vylíčení společenského zřízení Atlantského ostrova, včetně složení atlantského vojska, popis společenského zřízení starověkých Athén a Attické krajiny vychází z řeckých vzorů. Ani pro motiv propadnutí se praathénských vojáků do země vlivem zemětřesení nemusel chodit Platón daleko. V roce 464 -463 př. Kr. postihlo Spartu ohromné zemětřesení, při kterém se dle dobových pramenů do zemně propadla více jak polovina spartských vojáků. Řecký filosof a historik Plutarchos o zemětřesení zanechal následující svědectví: " Ve čtvrtém roce vlády spartského krále Archidáma propadla se následkem největšího zemětřesení, o jakém kdy bylo slyšet, spartská země na mnoha místech a otřesy byly strženy některé vrcholky pohoří Tayfétského, město samo srovnáno se zemí, kromě pěti domů byly všechny ostatní rozbořeny..."25)

Ostatní motivy mohou být skutečně původu egyptského, případně přejaté z mýtů jiné civilizace. Motiv rozdělení vlády nad světem mezi bohy bez války a bez násilí a přidělení ostrova Atlantis losem Poseidonovi a Athén Athéně a Hefaistovi bez sporu, uvedený Platónem v dialozích je zcela v rozporu s egyptskými i řeckými bájemi o vládě bohů nad světem a jejich značně krvavých mocenských konfliktech. Svět si ale spravedlivě losem rozdělili například bohové v Sumerských mýtech. Také v některých dřívějších překladech Platónova Kritia z řečtiny do angličtiny je správněji uvedeno, že si bohové rozdělili vládu nad zemí losem, nikoliv sporem. (viz. oxfordské vydání Burnetovo nebo překlad od Dr. Františka Novotného z roku 1919, Praha) Pokud se odstraní zcela zjevné řecké prvky Platónova vyprávění, lze z Platónových dialogů poskládat text založený na egyptských, případně jiných kořenech, jak ho mohl slyšet a zapsat Solón v Sais od egyptských knězů. (viz. tab. č. 1. str 26 A)). Upravený text o Atlantis je uveden v příloze č. 2. Každý úryvek je označen názvem dialogu, z kterého byl vyjmut. Text je chronologicky seřazen.